Alternativní návrh penzijní reformy

Tento návrh se vztahuje na fyzické osoby s trvalým pobytem v České republice, které v době zahájení penzijní reformy dosáhnou 15ti let a osob mladších. Otázku starobních důchodů řeší návrh tak, že se už v žádném případě nepočítá s uplatněním solidárního principu. Naopak se stále počítá s tím, že důchody invalidní a sirotčí by byly nadále na principu solidarity. V tomto návrhu tedy mj. jde o to, aby důchody starobní se oddělily od důchodů ostatních.

Hlavní pilíře

1. Spoření na důchod má smysl jen tehdy, pokud je garantováno, že po dlouhodobém spoření, (řádově desítky let) se úspory neznehodnotí inflací, kdy by reálná kupní síla těchto úspor mohla být v době čerpání velmi malá.
2. Dále je nutné garantovat, aby nedošlo k znehodnocení těchto úspor kriminální činností.

Tyto dva pilíře nemůže zajistit žádná soukromá společnost, ale jen stát, a proto pokud chceme mít opravdu fungující a důvěryhodný penzijní systém, musí být tyto dvě základní a klíčové podmínky garantovány státem.

Podle mého názoru, by v penzijním systému u starobních penzí neměly být žádné prvky solidarity. Nepovažuji za spravedlivé, aby pracovníci, kteří mají vyšší příjmy dotovali ty, kteří mají příjmy nízké. Také není morální, aby ti, kteří skoro celý produktivní život často svou poctivou prací přispívali do penzijního systému a při předčasném úmrtí se penze ani nedočkali, tak dotovali třeba i lajdáky, kteří se naopak dožijí vysokého věku, což je pak zase na úkor finančních příjmů pro pozůstalé.

Stát za to, že by garantoval dva klíčové pilíře tohoto návrhu, tj. zachování reálné kupní síly úspor na starobní penze každoroční valorizací o inflaci a dále ochranu před kriminálním znehodnocení úspor, tak za to by si stát, pokud by to finanční situace (ČNDS) dovolovala, mohl peníze půjčovat za velmi přísných podmínek i do státního rozpočtu. Spoření občanů do soukromých penzijních fondů považuji z dlouhodobého hlediska za velmi rizikové, zvláště pak v případě transformující se ekonomiky a i s ohledem na celkovou nejistotu, která stále ještě přetrvává v našem bankovním sektoru.

Hlavní zásady návrhu u starobních penzí

1. Od školního roku 2008/2009 zavést pro žáky 9. třídy základní školy nový povinný předmět o názvu „Jak žít, abychom prožili spokojené stáří“, a to v rozsahu 2 hodin týdně ( 1.hodina výklad látky, 2.hodina diskuse se žáky ). Každý žák by od státu obdržel zdarma učebnici s názvem výše uvedeného předmětu, kterou by si po ukončení školní docházky mohl ponechat, aby rady v ní uvedené si mohl kdykoliv připomínat ve svém dalším životě. V učebnici by byly obsaženy různé dobré rady, jak by měl člověk žít, aby se dožil spokojeného stáří, kde by byly ve stručnosti shrnuty ty nejlepší dosavadní životní zkušenosti a poznatky z celé naší společnosti, např. z oblasti správné životosprávy, jak se starat o své zdraví, správného hospodaření s penězi – jakým způsobem si v průběhu života uspořit dostatečné finanční prostředky na stáří, jak pěstovat dobré mezilidské vztahy, jak se vyvarovat kriminálního chování atd. apod. Tímto by tak stát dal seriózní základ všem mladým lidem, kteří v roce 2009 ukončí 9. třídu ZŠ v tom, jak by měli žít, aby mohli prožít spokojené stáří. Tímto by tak od 1.7.2009 přestal ročník 15tiletých a následné ročníky mladší odvádět část pojistného, která je v současné době určena na starobní penze a každý by se tak začal sám starat o své úspory na důchod. Je nutné, aby každý občan se svým dílem odpovědnosti podílel na tom, jak prožije i své stáří. Pokud bude celý život rozumně hospodařit se svými příjmy, tak si na starobní penzi ušetří. Stát by měl vytvořit jen určité podmínky, ale nemůže nést odpovědnost za to, jakým způsobem bude každý usilovat o to, aby prožil spokojené stáří. Spoření na penzi by bylo dobrovolné. Podle toho kolik si každý za svoje produktivní období života uspoří, podle toho bude i jeho životní úroveň ve stáří. Je nutné neustále všeobecně posilovat i v podvědomí všech občanů, jak důležité jsou pojmy jako morálka a odpovědnost!
2. Pro realizaci tohoto návrhu by bylo nutné založit státní instituci, která by se starala o úspory občanů na penzi. Tato instituce by se mohla jmenovat např. „Česká národní důchodová spořitelna“ ( dále jen ČNDS ), která by fungovala na podobném principu jako současná Poštovní spořitelna. Všechny dosavadní penzijní fondy bych zrušil a úspory občanů převedl do ČNDS. Majetek akcionářů PF bych vrátil akcionářům. Podstatně by se tím snížily provozní náklady a také by se zlepšil dohled nad hospodařením s těmito úsporami občanů. Většině dosavadních pracovníků zrušených penzijních fondů bych nabídl práci za stejných platových podmínek v ČNDS, aby nebyli nezaměstnaní a využil bych tak i jejich odborných znalostí z této oblasti. Místo zrušených penzijních fondů by se občané mohli dále alternativně ještě připojišťovat u současných pojišťoven, a to formou životního pojištění, kde by ovšem nad tímto pojištěním nebyla už žádná záruka státu, toho typu, jako by to bylo u ČNDS. ČNDS by úspory občanů obhospodařovala podobným způsobem, jako to dělají současné penzijní fondy.
3. Konkrétní způsob spoření v ČNDS. Každý občan ČR, který počínaje rokem 2009 ukončí povinnou školní docházku si může začít dobrovolně spořit na starobní penzi v ČNDS. Začít spořit může i kdykoliv později. Jinak počátek spoření pro absolventy 9. třídy ZŠ by byl vždy nejdříve od 1.7. příslušného roku. Pravidelná měsíční úložka spoření může být minimálně 100,-Kč a maximálně 5 000,-Kč. Toto rozpětí by se každý rok valorizovalo, a to podle výše inflace. Měsíční úložka by se tak v rámci tohoto rozpětí mohla v průběhu celého spoření měnit podle momentálních finančních možností spořitele. Možná by byla i jednorázová úložka, ta by však nesměla v celkovém součtu s už vloženými úsporami ( mimo úroků ) překročit částku, která by vznikla součinem počtu měsíců, které uplynuly od začátku spoření ( např. od 1.7. roku n ) až do doby jednorázového vkladu a maximálního rozpětí měsíční úložky ( tj. 5 000,-Kč), viz příklady č.1 a č.2. Výjimkou by byla jen jednorázová akce, kdy do ČNDS by byly převedeny úspory starších občanů ze zrušených penzijních fondů, kdy každý by měl uspořenou různě vysokou částku.Tento jednorázový vklad by se do celkového součtu nezapočítával a starší občané by pak dále spořili podle stejných kritérií, jako ti 15tiletí, kdy počátek spoření v ČNDS by byl pro všechny nejdříve od 1.7.2009. Stát by úspory každý rok nezdanitelně úročil minimálně ve výši inflace, kterou by vypočetl Český statistický úřad, čímž by bylo zajištěno minimálně to, že po celou dobu tohoto velmi dlouhodobého spoření se nesníží reálná kupní síla těchto úspor v době jejich čerpání ( tj.třeba i za 40 let ), dále stát by garantoval, že tyto úspory nebudou znehodnoceny ani kriminální činností. To, že stát by dlouhodobě úročil vklady o výši inflace je taková výhoda a jistota, která zdaleka překoná i dosavadní poměrně vysoké příspěvky státu k penzijnímu připojištění. Podstatná zvláštnost by však byla v tom, že tzv. „zpětně dospořovat“ by spořitel mohl sice i jednorázově, ale vždy jen do výše, která by byla omezena maximálně jen do celkové výše úspor ( mimo úroků ), která by vznikla součinem počtu měsíců, které uplynuly od začátku spoření až do doby jednorázového vkladu a maximální úrovně měsíční úložky ( tj. 5 000,-Kč ) viz příklad č.1 a č.2.
4. Vybírat úspory z ČNDS by bylo možné také kdykoliv (nejdříve však vždy 1 měsíc od posledního výběru), a to buď postupně pravidelně měsíčně určitou částku nebo i vše jednorázově, protože za ty roky se mohou v životě člověka vyskytnout různé vážné situace, které nelze ani předvídat a kdy by tyto peníze člověk nutně potřeboval. Nevýhodou těchto mimořádných výběrů by bylo to, že by střadatel musel počítat s tím, že by měl pak celkově nižší úspory, než kdyby si je začal vybírat až při odchodu do důchodu. Samozřejmě, že střadatel by byl nejdříve poučen, aby hledal jiné možnosti, jak získat peníze, než aby vybíral úspory z ČNDS, ale po vyčerpání všech možností by měl mít přesto právo si tyto své úspory kdykoliv vyzvednout, ale s vědomím osobní odpovědnosti za to, že tyto peníze mu mohou pak chybět ve stáří a aby si pak nestěžoval.Tento návrh vychází z předpokladu, že v průměru lidský život má tyto 3 etapy, 20 let mládí a příprava na povolání, 40 let práce a 20 let čerpání penze.
5. V případě úmrtí účastníka důchodového spoření v ČNDS by všechny jeho úspory, včetně úroků, přešly nezdanitelně na dědice. Byla by to tak další pomoc pro pozůstalé.
6. V systému ČNDS by byli od jejího založení ( k 1.7.2009 ) jednak ti 15tiletí, kteří by si začínali spořit od 1.7.09 a přestali tak odvádět procentickou část důchodového pojištění připadající na starobní důchody, a na druhou stranu by v ČNDS byli všichni, kteří by byli automaticky převedeni od zrušených PF. U všech občanů starších 15ti let v r. 2009 by se používal dosavadní penzijní systém, to znamená, že by nadále odváděli část mzdy na důchodové pojištění a byl by jim i podle toho vyplácen důchod. To, že by navíc mohli ještě spořit v ČNDS by zlepšilo podmínky při plynulém přechodu ze současného penzijního systému do systému nového. Změnu by tito starší občané měli jen ve svém penzijním připojištění, kde by už nedostávali dosavadní příspěvky státu, ale jejich úspory by byly jen úročeny o výši inflace, což z dlouhodobého hlediska je mnohem výhodnější. Dále by si mohli od 1.7.09 měsíčně spořit v rozpětí 100-5 000 Kč, tedy podle stejných zásad, jako ti 15tiletí, kteří by se spořením teprve začínali. Podle tohoto systému by se postupně a plynule, během několika málo desítek let, přeměnil dosavadní penzijní systém v systém ČNDS. Důležité pro stát je mj. i to, že časem nebude mít za povinnost vést dlouhodobě archivaci zápočtových listů, kdy v tomto systému se vyskytly problémy např. i tím, že za ty roky se někde i doklady ztratily viz příl. č.1. Dále státu ubude práce s dohledem nad hospodařením řady PF a ubude i kriminální jednání v této oblasti. Stát, protože bude vlastníkem ČNDS, do které se k 1.7.09 přesunou všechny úspory občanů ze zrušených PF, bude mít možnost téměř „okamžitě“ disponovat vysokou částkou, kterou bude moci, ale za velmi přísných podmínek, používat např. i ve státním rozpočtu a ušetří tak např. na úrocích z dluhopisů, které by musel jinak vydávat. Občané na druhou stranu budou mít zásadní a klíčovou jistotu, že jejich dlouhodobé úspory na stáří se časem neznehodnotí, za což bude v každém případě ručit stát. Aby se celková doba této transformace mohla co nejvíce zkrátit, bylo by možné uvažovat ještě o tom, že podle finančních možností státu by se v průběhu let začalo postupně „ukrajovat od zadu“ od těch ročníků, které v roce založení ČNDS byly starší 15ti let, a to tím, že např. pracovníci narození v r .1993 by dostali od státu vráceny peníze, které doposud vložili do starého penzijního systému, určené na starobní penze, a to i patřičně zúročeny a přešli by tak hned do nového systému ČNDS ( s možností zpětného dospoření k 1.7.09 ) a důchod podle starého systému by už také nedostávali, čímž by se doba transformace mohla zkracovat. Když by se začalo s „ukrajováním“ od těch nejmladších ročníků ( 93,92,91 atd. ) dá se také předpokládat, že tito mladí jsou lépe adaptabilní a svou přizpůsobivostí se ještě snáze vyrovnají s přechodem do systému ČNDS. Případně by tento přechod do ČNDS nemusel být jen po ročnících, ale mohl by být i individuální. Při tomto mém návrhu systému ČNDS by sice ubýval přísun finančních prostředků do starého penzijního systému od těch nejmladších ročníků (15tiletých a mladších ), ale ti jako mladí mají často stejně nízké mzdy a tedy i nízké příspěvky do systému. Naopak by se více koncentrovaly finanční prostředky, kdy v přepočtu na méně lidí by přicházely vyšší finanční příspěvky od těch předdůchodových pracovníků, kteří mají vyšší příjmy než ti mladí, takže si myslím, že s dofinancováním starého penzijního systému by nebyly takové problémy a navíc by se dalo, v krajním případě i přechodně vypomoci formou půjčky od ČNDS. V této situaci by také fungoval i jakýsi „průběžný systém“ – ti, co by úspory vkládali do ČNDS, by umožňovali druhým zase své úspory vybírat a proto si myslím, že tento státem garantovaný systém by mohl být velmi stabilní, důvěryhodný a bezpečný.

Stručné shrnutí základních podmínek návrhu

1. Počínaje školním rokem 2008/2009 zavést pro žáky 9. třídy ZŠ povinný předmět o názvu, „Jak žít, abychom prožili spokojené stáří“.
2. Od 1.7.2009 občané narození v r.1994, kteří ukončili 9.tř. ZŠ a ročníky mladší přestanou finančně přispívat do stávajícího penzijního systému tu část, která procenticky připadá na starobní penze.
3. K 1.7.2009 založit státní instituci „Česká národní důchodová spořitelna“ ( ČNDS ), která by fungovala na podobném principu jako současná Poštovní spořitelna. Úspory by byly úročeny minimálně ve výši inflace a úrok by nebyl daněn. ( Úroky by měly být takové, aby při dlouhodobém spoření nedocházelo k žádnému znehodnocení úspor, a tak ke snižování jejich reálné kupní síly ).
4. Do 30.6.2009 zrušit stávající penzijní fondy, úspory klientů převést k 1.7.09 do ČNDS. Majetek akcionářů vrátit akcionářům.
5. Způsob spoření
   • pravidelně měsíčně – rozpětí od 100,-Kč do 5 000,-Kč.
     Toto rozpětí by se každý rok valorizovalo o výši inflace.
   • jednorázově – možnost „zpětně dospořovat“ až do celkově možné výše úspor (mimo úroků)
   • vkládat kdykoliv, a to na každé poště
6. Způsob výběru úspor
   • kdykoliv – a to na každé poště, (nejdříve však vždy 1 měsíc od posledního výběru)
   • postupně – pravidelně měsíčně v dohodnuté výši
   • jednorázově – část nebo i všechny úspory
7. Veškeré úspory převedené ze zrušených penzijních fondů se nezapočítávají do metody dospořování do celkové výše úspor u ČNDS.
8. Pro občany, kteří ukončí 9.tř. ZŠ v r. 2008 a starší, by nadále platil dosavadní důchodový systém jen s tím rozdílem, že místo v penzijních fondech si budou moci spořit podle nových podmínek v ČNDS a odchod do důchodu by byl pro muže i ženy stejný, a to v 61 letech.
9. Podle finančních možností státu – postupné „odkrajování od zadu“ umožňuje přechod ročníků narozených v r. 1993 a starších do nového systému ČNDS, a to buď po celých ročnících nebo i jednotlivě v rámci daného ročníku s tím, že se jim vrátí patřičně zúročeny peníze vložené do starého penzijního systému určené na starobní penze a budou mít i možnost si zpětně dospořit do celkové výše úspor k 1.7.2009.
10. Tento návrh se týká jen starobních penzí, ostatní penze, jako invalidní a sirotčí zůstávají na principu solidarity.
11. Úspory v ČNDS mohou přecházet na dědice a stejně tak jako úroky v ČNDS by nepodléhaly žádné dani – je to tak další pomoc pro pozůstalé.
12. Rozpětí, v kterém lze pravidelně měsíčně spořit by bylo k 1.7.09 od 100,-Kč do 5 000,-Kč s tím, že každý rok by se toto rozpětí valorizováno o výši inflace.
13. Jednorázové dospořování jen do výše celkových úspor ( mimo úroků ), je součin počtu kalendářních měsíců, které uplynuly od počátku spoření v ČNDS ( nejdříve však od 1.7.2009 ) až do doby jednorázového vkladu a maximální možné měsíční úložky ( k 1.7.09 – 5 000,-Kč, valorizované vždy o výši inflace za uplynulé roky ).
14. Za velmi přísných podmínek, tak aby nedošlo k ohrožení čerpání úspor, lze v mimořádných situacích použít finanční prostředky z ČNDS jako bezúročnou půjčku do státního rozpočtu, například k dofinancování starého penzijního systému apod.
15. Úprava dosavadních procentních sazeb důchodového pojištění pro ročníky narozené v r.1994 a mladší tak, aby byly pokryty svým dílem i příspěvky na invalidní a sirotčí penze, které by i nadále byly hrazeny na principu solidarity (snížení z celkových 28% na 10%).
16. V tomto novém penzijním systému, kdy by každý už od svých 15ti let nesl osobní odpovědnost za výši svého starobního důchodu by nebyla stanovena žádná pevná hranice odchodu do důchodu – byla by zcela individuální.

Příklad č. 1 Žák 9. třídy ZŠ ukončí školní docházku k 30.6.2009. Automaticky je mu založen osobní účet u ČNDS s platností od 1.7.2009. Protože bude pokračovat ve studiu a nebude mít žádný finanční příjem, tak si nebude ani spořit v ČNDS. Po 10ti letech studií si už začne pravidelně měsíčně spořit např.1 000,-Kč,( pro jednoduchost nebudu v příkladech počítat s valorizovaným rozpětím spořené částky ). Po dalších 10ti letech spoření bude mít na účtu svých vložených 120 000,-Kč + úroky. Následně se jeho finanční možnosti natolik zlepší, že bude mít možnost si dospořit na maximální možnou částku, proto může jednorázově vložit takovou částku, která ve svém součtu s dosavadními úsporami ( mimo úroků ) nepřekročí částku – 1 200 000,-Kč, ( 20 let od založení osobního účtu = 240 měsíců x 5 000,-Kč – což je maximálně možná spořená částka při daném rozpětí ). Takže může dospořit jen maximálně 1 080 000,-Kč.

Příklad č. 2 Občan v dosavadním PF má uspořeno včetně úroků celkem 90 000,-Kč. Tyto úspory se mu celé automaticky převedou na osobní účet u ČNDS k 1.7.2009 a začnou být úročeny podle nových podmínek. Střadatel by měl tyto možnosti, buď si může celou částku jednorázově nebo i postupně vybírat, nebo pokračovat ve spoření podle podmínek platných v ČNDS, ( pravidelně měsíčně nebo jednorázově dospořovat ). V případě pokračujícího spoření by se částka 90 000,-Kč převedená z PF nezapočítávala do maximálně možné uspořené částky. Střadatel by se tedy rozhodl pokračovat ve spoření v částce 2 000,-Kč měsíčně. Po 10ti letech spoření bude mít na účtu svých vložených 240 000,-Kč.+ úroky + 90 000,-Kč převedených z PF a z nich + úroky. Následně se rozhodne, že 5 let nebude vůbec spořit. Po 5ti letech se jeho situace natolik zlepší, že bude schopen si dospořit na maximálně povolenou částku. Částka 90 000 + úroky se nezapočítává, takže může pak dospořit do celkové částky 900 000,-Kč, ( 15 let od založení osobního účtu = 180 měsíců x 5 000,-Kč – což je maximálně možná spořená částka daného rozpětí ). V celkovém součtu pak bude mít na účtu 900 000 + 90 000 + úroky. Takže v tomto případě může dospořit maximálně jen 660 000,-Kč. Pokud starší občan, který dosud nebyl v žádném penzijním fondu a vstoupí do ČNDS kdykoliv později po 1.7.2009, může vždy spořit maximálně jen do výše, která se rovná součinu počtu uplynulých kalendářních měsíců od počátku spoření a maximálně možné měsíční úložky ( 5 000,-Kč ), zvětšenou o inflaci za uplynulé období.

Samozřejmě, že v tomto systému se může vyskytnout situace, kdy občan přestože bude velmi důkladně poučen o tom jak má žít, aby prožil spokojené stáří, že přesto se rozhodne vůbec nespořit v ČNDS nebo si bude úspory neustále průběžně vybírat tak, že mu na důchodový věk nezbudou už třeba žádné peníze. V naší společnosti je také i určité procento občanů, kteří neradi pracují, takže také nebudou mít žádné úspory. Za takové situace však stát nemůže nést už žádnou odpovědnost, když pak takové občany čeká neutěšený život ve stáří. Je to jejich osobní odpovědnost a je to jejich problém. Tady žádný princip solidarity není na místě. Samozřejmě, že o občany plně nebo částečně invalidní a o sirotky by bylo i nadále státem postaráno v solidárním systému, tak jako je to nyní. Předpokládám, že až by naplno začal fungovat tento nový systém starobních penzí v ČNDS, tak uplyne asi 45 let, a že za tu dobu se výrazně zvýší životní úroveň celé naší společnosti a společnost bude schopna se svým způsobem postarat i o ty, kteří si na důchod z různých důvodů nic neušetří. Pravděpodobně budeme schopni zajistit těmto lidem tento životní standart – střechu nad hlavou formou holobytu, např. v dnešních opuštěných vojenských objektech a 3x denně jídlo, jako dnes mají vězňové, případně i podporu ve výši existenčního nebo životního minima. Pokud občan bude chtít v důchodu žít o tomto životním standardu, tak ať si na důchod klidně nešetří, ale taky ať si pak ani nestěžuje na stát – odpovědnost totiž ponese sám. Myslím si, že když už dnes jsme schopni poskytovat střechu nad hlavou a jídlo uprchlíkům z cizích zemí, tak že za 45 let budeme na podobné úrovni schopni poskytnout stejný standart i vlastním občanům, kteří si na důchod neušetří. Samozřejmě, že na tento „standart“ by nebyl žádný právní nárok – bylo by to závislé jen na dobré vůli a reálných možnostech státu. Myslím si, že když občané budou v předstihu včas informováni o tomto systému, tak to také u nich povede k všeobecně odpovědnějšímu přístupu ke svému životu a k větší motivaci hledat si alespoň nějakou práci, což by se mohlo projevit i na zlepšení morálky v celé naší společnosti.

Ještě bych chtěl připomenout, že současná situace je mj. taková, že v případech, kdy dochází k propouštění pracovníků jsou velmi často postiženi pracovníci nad 50 let věku, kteří pak nemohou získat nové zaměstnání nebo jsou nuceni přijmout práci o podstatně nižším finančním ohodnocení, a to právě v období, kdy by si vyšším výdělkem měli vylepšovat svoji pozdější penzi. Proto nepovažuji za příliš spravedlivé, když pracovník třeba po 30ti letech poctivé práce a poměrně vysokém výdělku je právě v rozhodujícím období pro stanovení výše důchodu, ne vlastní vinou postižen podstatně nižším důchodem, protože byl v posledních letech bez práce nebo měl podstatně nižší finanční příjmy. Podle mého názoru ani současný systém tento problém uspokojivě neřeší.

Návrh řešení solidární části důchodů

Týká se fyzických osob s trvalým pobytem v České republice, kteří v roce zahájení penzijní reformy dovrší věku 15ti let a všech následujících ročníků mladších. Výše všech solidárních důchodů je pro všechny občany jednotná, a to bez ohledu na délku zaměstnání nebo na výši dosahovaných příjmů ze zaměstnání. U invalidních penzí je výše penze vždy závislá jen na druhu diagnózy.

1. Vdovské a vdovecké důchody bych úplně zrušil. Jistá kompenzace by byla jen ta, že by byla zrušena dědická daň u osob zařazených v první skupině.


2. Sirotčí důchod
   1. jednostranný sirotek = čistý měsíční příjem ve výši 10% z průměrné hrubé mzdy zaměstnanců ve státní správě za uplynulý rok.
   2. oboustranný sirotek = čistý měsíční příjem ve výši 30% z průměrné hrubé mzdy zaměstnanců ve státní správě za uplynulý rok.

Příklad: Průměrný měsíční hrubý výdělek za uplynulý rok u zaměstnanců ve státní správě byl 20 000,-Kč. Všichni jednostranní sirotci by měli čistý měsíční sirotčí důchod v jednotné výši 2 000,-Kč a všichni oboustranní sirotci by měli čistý měsíční sirotčí důchod v jednotné výši 6 000,-Kč.

Sirotčí důchod lze pobírat do 15ti let věku. V případě dalšího studia nejdéle do 26ti let věku.

3. Invalidní důchody
   1. plný invalidní důchod = čistý měsíční příjem ve výši 40% z průměrné hrubé mzdy zaměstnanců ve státní správě za uplynulý rok.
   2. částečný invalidní důchod = čistý měsíční příjem v procentické výši z výše plného invalidního důchodu.

Příklad: Průměrný měsíční hrubý výdělek za uplynulý rok u zaměstnanců ve státní správě byl 20 000,-Kč. Plný čistý invalidní důchod u diagnózy „x“ by pak byl v jednotné výši 8 000,-Kč. Částečný čistý invalidní důchod u diagnózy „y“ by pak byl v jednotné výši např. 20% z plného invalidního důchodu t.j 1 600,-Kč, u diagnózy „z“ by pak byl v jednotné výši např. 40% z plného invalidního důchodu t.j 3 200,-Kč apod.

U všech výše uvedených solidárních penzí tak budou všem občanům zajištěny stejné minimální důchody. Samozřejmě, že se počítá s tím, že u invalidních penzí, u sociálně slabých občanů, pomohou navíc ještě i různé charitativní organizace. U bohatých občanů se předpokládá, že se sami připojistí u některé ze soukromých pojišťoven.

U občanů starších 15ti let v době zahájení penzijní reformy zůstává až do konce jejich života současně platný penzijní systém, a to pouze jen se dvěma změnami. Přestanou si spořit v současných penzijních fondech a budou si spořit v České národní důchodové spořitelně (ČNDS), za podmínek uvedených výše a odchod do důchodu bude pro muže i ženy stejný, a to v 61 letech.

U občanů 15ti letých v době zahájení penzijní reformy a mladších se sníží vedlejší náklady na jejich práci, kdy se sníží důchodové pojištění pro zaměstnavatele z dosavadních 21,5% na 8% hrubé mzdy. U zaměstnanců se sníží důchodové pojištění z 6,5% na 2% z vyměřovacího základu. U OSVČ z 28% na 10%. Toto pak povede i k většímu zájmu zaměstnavatelů zaměstnávat mladé lidi. Výsledných 10% na důchodové pojištění z vyměřovacího základu pak bude ukládáno do „Státního invalidního a sirotčího důchodového fondu“, z kterého budou hrazeny invalidní a sirotčí důchody jen občanů 15ti letých a mladších ke dni zahájení penzijní reformy. Do doby než tento fond bude schopen ze svých prostředků plně financovat tyto solidární důchody, tak zejména v počátcích reformy, bude moci být jištěn i případnou bezúročnou půjčkou od ČNDS.

Přílohy:
č. 1 – Hospodářské noviny 4.12.2001 – Krachem firmy lze přijít o důchod
č. 2 – Hospodářské noviny 18.7.2002 – Důchody: Postarej se sám
č. 3 – MF DNES 19.10.2006 – Brusel chce vzít poště monopol na dopisy
č. 4 – MF DNES 19.10.2006 – Britové protestují: Nezavírejte nám venkovské pošty, máme je rádi
č. 5 – Poznámky

Příloha č. 1

Příloha č. 2

Příloha č. 3

Příloha č. 4

Příloha č. 5

Výše uvedený Alternativní návrh penzijní reformy má i svůj nezanedbatelný psychologický rozměr a jsem přesvědčen o tom, že občané by si spořili na důchod touto formou velmi rádi a relativně brzy by se mohla částka úspor v ČNDS zvýšit řádově na stovky miliard korun, což by celému systému ještě více prospělo.

Za jeden z nekonvenčních přístupů k řešení penzijní reformy považuji mnou navrhované zrušení stávajících penzijních fondů, kdy veškerý majetek akcionářů by byl vrácen akcionářům. Zároveň si však uvědomuji, že to je snad jediné slabé místo mého návrhu. Protože se však domnívám, že to je z dlouhodobého hlediska stability celého systému správné řešení, považoval bych za velmi důležité, aby byly osloveny všechny penzijní fondy, které jsou v naší republice a aby byly požádány o písemné stanovisko k výše uvedenému návrhu, zda a za jakých podmínek jsou ochotny na tento návrh přistoupit a v případě nesouhlasu uvedly i své konkrétní důvody.

I když jsem přesvědčen o tom, že by bylo možné stávající penzijní fondy zrušit, tak jak navrhuji, tak pokud by přesto žádná dohoda s PF nebyla možná, tak by mohlo být ještě řešení takové, že dosavadní státní příspěvky penzijního připojištění by se zrušily a byly by nahrazeny příspěvky jen ve výši inflace za uplynulý rok, a to pro všechny PF i ČNDS, tedy za stejných podmínek, a pak by do ČNDS mohli občané přestupovat dobrovolně. Podobně jako u stavebního spoření určuje výši státního příspěvku stát, tak i u penzijního připojištění by výši státního příspěvku určil stát tak, že dosavadní příspěvky by zrušil a nahradil úročením jen ve výši inflace.

Je třeba zabránit uvažované privatizaci České pošty, protože ta je jedním ze základních pilířů tohoto Alternativního návrhu penzijní reformy a proto by měla Česká pošta zůstat plně v rukou státu.

Hranici odchodu do důchodu v současném systému bych stanovil shodně pro muže i ženy na 61 let s ohledem i na to, že pokud by se zavedl systém, který navrhuji, tak ČNDS by mohla stávající systém dofinancovat. Nepovažuji totiž za seriózní to, že by se hranice odchodu do důchodu měla zvyšovat jen proto, že stát peníze vybrané na důchody v minulosti používal i na jiné účely. Stát by měl nyní spočítat kolik peněz vybraných v minulosti na důchody bylo užito na jiné účely a měl by tyto peníze postupně, jako dluh, také vrátit k dofinancování současného důchodového systému a ne jen neustále zvyšovat věkovou hranici odchodu do důchodu, protože to je vůči pracujícím lidem opravdu velmi nemravné. Dále bych chtěl upozornit, že podle posledních informací z tisku (5/2005) se v naší republice růst průměrného věku dožití zastavil a v současné době je tak stále o 5 let nižší než ve vyspělých státech Evropy, takže je opodstatněné, aby hranice odchodu do důchodu byla u nás také i o 5 let nižší, než je tomu dnes ve vyspělých státech Evropy. Navíc zvýšení hranice odchodu do důchodu na 65 let může zvýšit nejen počet nezaměstnaných, ale zejména zvýší růst počtu invalidních důchodů, čímž se tak celková situace ještě zhorší. Můj návrh řeší tento problém tak, že nestanoví žádnou pevnou hranici odchodu do důchodu, a toto rozhodnutí plně ponechává na odpovědném rozhodnutí občana.

V případě, že by byla zahájena penzijní reforma podle výše uvedeného systému ČNDS, potom by důchodový věk, v současně platném systému, mohl být upraven takto:

• u mužů i žen 61 let
  1. 60 let, pokud vychovali jedno dítě,
  2. 59 let, pokud vychovali dvě děti,
  3. 58 let, pokud vychovali tři a více dětí

Podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy nebo muže na starobní důchod je splněna, jestliže žena nebo muž osobně pečují nebo pečovali o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena nebo muž ujali výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena nebo muž osobně pečují nebo pečovali o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena nebo muž před dosažením zletilosti dítěte přestali o dítě pečovat.

Je potřeba také zvážit i následující situaci, kdy ve společnosti je cca 5% občanů tak bohatých, že nebudou nikdy závislí na žádném penzijním systému a naopak na druhé straně je ve společnosti cca 5% občanů tak chudých (bezdomovci, dlouhodobě nezaměstnaní), kteří ani za současného systému nesplní podmínky pro přiznání starobního důchodu a jejich tíživá životní situace se bude muset stejně řešit z jiného, než penzijního systému.

Zakládání zaměstnaneckých nebo odvětvových penzijních fondů považuji za velmi rizikové, administrativně náročné, těžko kontrolovatelné a už za přespřílišné roztříštění celého systému. Praxe ukazuje, jak dochází k postupné koncentraci penzijních fondů, z původních 44 na dnešních 11. Další přílišné otevírání sociální ochrany tržním mechanizmům není správné, protože naprostá většina občanů vyžaduje v této věci odpovědnost státu. Vzhledem k mravní úrovni celé naší společnosti a zkušenostmi se státním dozorem nad velkým počtem bank, kampeliček, penzijních a investičních fondů se jednoznačně ukazuje to, že případné budování silně liberalizovaného penzijního systému povede jen k dalším krizím, které nás všechny budou stát zase mnoho peněz. Proto si myslím, že způsob, který navrhuji, by velmi zjednodušil dohled státu nad úsporami občanů na starobní důchody, a tak je podstatně lépe chránil, protože bez garancí státu, které jsem uvedl v úvodu jako dva hlavní pilíře reformy, nemá současné spoření na důchod pro občany žádný smysl.

Ještě bych chtěl upozornit i na radu prezidenta Asociace penzijních fondů ČR ing.Jiřího Rusnoka, která byla zveřejněna na www.mojenoviny.cz/z_domova/- v článku – Na důchody je „zatím“ peněz dost. Deníky Bohemia – 24.8.2005

Cituji z článku: "Systém je stabilizován pouze zdánlivě a prosté prodloužení pracovního věku není všelékem," shodují se odborníci na tom, že reforma musí zahrnovat i další prvky, například povinné připojištění u penzijních fondů, takzvaný třetí důchodový pilíř.

Někteří politici jsou však proti a vidí za tím lobbing fondů penzijního připojištění, které by tak přišly k dalším penězům. "Do třetího pilíře by lidé povinně směrovali část svého příspěvku z průběžného důchodového odvodu," uvedl Jiří Rusnok, bývalý ministr financí vlády ČSSD.

"Pokud se politikům nelíbí představa, že by z třetího pilíře profitoval soukromý sektor, ať zřídí státní penzijní fond, který by příspěvky účastníků zhodnocoval jako dosavadní penzijní fondy,"radí Rusnok.“ - Konec citace.

Myslím si, že můj Alternativní návrh penzijní reformy docela slušným způsobem řeší mj. i to, co radí i prezident Asociace penzijních fondů ČR ing. Jiří Rusnok, a to je zřízení státního penzijního fondu. V mém návrhu má tento státní fond název „Česká národní důchodová spořitelna “ (ČNDS).

Na okraj, již mimo rámec výše uvedeného alternativního návrhu, bych uvedl další podněty k zamyšlení. Navrhoval bych, aby současné odbory byly zrušeny, nebo nejlépe, aby se sami zrušily a veškeré takto získané finanční prostředky, které by se tímto získaly byly věnovány na založení „Nadace pro tělesně a duševně postižené občany“ a tím by tak odbory opravdu zásadním způsobem zlepšily život našich hendikepovaných občanů. Byl by to od odborů skutečně velký čin, který by se nesporně zapsal do dějin. Odbory by si totiž měly sebekriticky přiznat, že za současného stavu nejsou schopné dobře hájit práva pracujících. Silné odborové organizace nehorázným způsobem vydírají celou naši společnost. Slabé odborové organizace naopak kolaborují se zaměstnavatelem, který je jen formálně trpí a kdykoliv se mu zachce tak nepohodlné odboráře pracovně zlikviduje. Odbory také nesou svůj díl odpovědnosti za to, že v době transformace často nečinně přihlížely k tunelování podniků a tím se také podílely i na růstu nezaměstnanosti. Odbory tak v rozhodující chvíli selhaly! Ptám se proto, co dělaly odbory, když se tunelovaly podniky? Asi toho moc nezmohly, když to dopadlo tak, jak to dopadlo. Navíc dnes už v řadě podniků žádné odbory neexistují a tedy nikdo zaměstnance stejně nehájí a záleží jen na mravní úrovni zaměstnavatele, jak se chce chovat ke svým zaměstnancům. Novým řešením by bylo, aby byl opravdu velmi dobrý a fungující Zákoník práce a potom by každý zaměstnanec měl nejen právo, ale i reálnou možnost domoci se svých práv u soudu. Předpokladem by však bylo také i to, aby soudy opravdu objektivně a spravedlivě rozhodovaly. Více by se pak mělo i osvětově působit na zaměstnavatele, aby byli ke svým zaměstnancům co možná nejslušnější, ale to už by si každý zaměstnavatel musel sám spočítat jaká politika by byla pro něho perspektivní, zda šikanování zaměstnanců a s tím spojené drahé soudní spory, nebo pěstování dobrých mezilidských vztahů.

U zdravotního pojištění by princip solidarity měl být nadále uplatňován v maximálně možné míře. Nepovažuji za správné, aby zdraví lidé dostávali nějaké bonusy za to, že jsou zdraví, že žijí zdravým životním stylem, protože nikdy nelze dopředu vědět, zda člověk, který třeba i za 50 let nevyčerpal na nemoc ani 1,-Kč třeba v 70ti letech neonemocní tak vážně, že náklady na jeho léčení několikanásobně převýší ty finanční prostředky, které by za celou dobu do systému odvedl. Navíc mi není vůbec jasné, kdo a jakým způsobem by posuzoval, evidoval a hlavně kontroloval, zda občan žije nebo nežije podle zásad zdravého životního stylu.

Na závěr bych chtěl říci, že si myslím, že na reformu penzijního systému je nutné se podívat z trochu nekonvenčního úhlu a proto je nutné pozvolným způsobem přerušit u starobních penzí mezigenerační solidaritu, protože se jinak nezbavíme současného velmi složitého systému plného řady nepřesných koeficientů a následně komplikovaných výpočtů a kdy se stále budeme točit jako v začarovaném kruhu. Samozřejmě, že si uvědomuji, že penzijní reforma je mimořádně komplikovaná záležitost, na druhou stranu bych chtěl tímto svým návrhem alespoň trochu přispět k diskusi o hledání co možná nejlepšího řešení. Vždy při posuzování různých variant je potřeba dát na váhy výhody a nevýhody toho kterého návrhu a pak rozhodnout podle toho, kde je váha těch kladů největší, protože v této záležitosti nemůže být nikdy naprosto ideální řešení, které by vyhovovalo všem.

Přestože jsem přesvědčen o tom, že výše uvedený „Alternativní návrh penzijní reformy“ by byl docela slušným kompromisem mezi pravicovým a levicovým přístupem k důchodové reformě a občané by snad mohli být s takovou reformou spokojeni, přesto bych velmi uvítal jakékoliv kritické připomínky k tomuto návrhu, které můžete případně zaslat na e-mailovou adresu : vlastimil.copko@seznam.cz.

V Hradci Králové dne 11. 11. 2006

Vlastimil Copko

Odpovědi na oponentní názory

Oponenti:

Zrušit penzijní fondy v tržním prostředí, svázaném mezinárodními dohodami o ochraně investic a také individuálními smlouvami s klienty (podle obchodního zákoníku apod.) na desítky let není reálné.

Odpověď:

Zákonem lze změnit i zdánlivě něco nereálného, ale musí se nejdříve chtít. V žádném případě by se nejednalo o žádné vyvlastnění stávajících penzijních fondů, a že by hrozilo i nějaké arbitrážní řízení, podobně jako tomu bylo v případě televize NOVA. Zavedení systému penzijního připojištění v naší republice přece nemůže být do budoucna jakýmsi neměnným zákonem na věčné časy. Pokud chceme změnit náš penzijní systém, musí se taky tyto změny týkat i penzijních fondů. Občané tady nejsou kvůli penzijním fondům a zisku jejich akcionářů, ale naopak. Penzijní fondy jsou tady proto, aby co nejlépe sloužily občanům. Pokud penzijní fondy nejsou schopny zhodnocovat úspory občanů, někdy ani o inflaci, a naopak ještě žádají povolení větších rizik při investování, potom ať se třeba přetransformují na podílové fondy. Právě požadavek penzijních fondů na povolení větších rizik ukazuje na správnost požadavku na zrušení těchto fondů v našem penzijním systému. Rizikovost se musí minimalizovat a ne naopak ještě více zvyšovat. Zvyšování rizik při investování úspor občanů na penze v žádném případě nemůže patřit do systému penzijní reformy! Jediným a spolehlivým garantem může být v této záležitosti jenom stát. Přece nemůžeme dovolit, že by někteří občané před nástupem do penze se nakonec dočkali toho, že vlastně žádné celoživotní úspory nemají, protože si bohužel vybrali rizikovější variantu spoření u penzijního fondu a ten prostě zkrachoval!

Dále uvádím k zamyšlení některé citace převzaté z internetu.

„Penzijní připojištění se státním příspěvkem v současné podobě nemá na to, aby sehrálo zásadní roli v důchodové reformě. Deset penzijních fondů spravuje přibližně 134 miliard korun (přesný údaj k 31. 12. 2006 zatím není k dispozici) pro tři a půl milionu svých klientů. Většina z nich neočekává, že by z nich fond mohl udělat bohaté důchodce... Za 12 let zhodnotily úspory svých klientů v průměru o jedno procento nad inflaci... Vlastníky devíti penzijních fondů jsou silné a vlivné finanční skupiny, většinou zahraniční. Investovaly v České republice již nemálo prostředků a nechtějí je jen tak pohřbít. Stále čekají, že konečně přijde důchodová reforma a zavede povinně spoření na důchod s využitím takzvaného opt-outu. To znamená, že stát povolí určité procento zákonem předepsaných odvodů na důchodové pojištění nedávat na státní důchodový účet, ale do fondů, které by tyto prostředky chtěly spravovat...“ (moje poznámka – toto by se nemělo dovolit, určité procento do fondů, protože ti bohatí s vysokými příjmy to udělají a ti chudí spíše ne a pak budou chybět ve státním důchodovém účtu peníze, podobně jako ve VZP, když tam zůstali jen ti chudí, děti a důchodci)... „Penzijní fondy se už nějakou dobu snaží upevnit své postavení a požadují dvě zásadní změny. Chtějí, aby stát zvýšil příspěvek účastníkům a aby zrušil povinné garance každoročního minimálně nulového výnosu. S ministrem financí Bohuslavem Sobotkou, respektive jeho náměstkem Tomášem Prouzou, nenašly na toto téma společnou řeč. Prouza prosazoval, aby byl nejprve oddělen majetek penzijních fondů od majetku účastníků, po čemž mimochodem opakovaně volali i experti Světové banky, zkoumající český penzijní systém. Prouza tvrdí, že fondy se tomu úporně brání, i když navenek tvrdí opak. Nechtějí podle něj odhalit karty, čímž má na mysli vysoké náklady příštích období některých z nich, které by musely být při oddělení majetku uhrazeny akcionáři nebo z peněz klientů. Může za ně mimo jiné i přebujelý systém provizí za akvizice jednotlivých klientů, ale zejména celých firem, ochotných přispívat svým zaměstnancům. Podle Prouzy stále pokračují praktiky dealerů, kteří opakovaně přetahují klienty od jednoho fondu ke druhému a inkasují za to provize. Pumpují tak z penzijního připojištění prostředky účastníků, což má pak dopad i v nízkých výnosech. Fondy se neodváží provize snížit ani uzavřít žádnou dohodu, která by omezovala praktiky dealerů, protože by jim hrozil postih od antimonopolního úřadu... Stejně tak nebude asi problém prosadit omezení, resp. zrušení takzvaných náhradních dob (například studium), které se do nároků na důchod započítávaly, stejně jako prodloužení povinné doby setrvání v systému důchodového pojištění z 25 na 35 let. Tato doba je v Česku jednou z nejkratších v Evropě... Penzijní fondy v nové podobě by už ovšem negarantovaly, že každý rok vykážou zisk a přinesou klientům alespoň minimální výnos, jak je tomu nyní. Tato změna fondům umožní krátkodobě rizikovější investice, například do akcií. Především vyvážený a růstový fond by tak mohly přinášet lepší výnosy, a přiblížit se tím výkonností zahraničním fondům. "Výnosy penzijních fondů všude v zemích okolo nás jsou od pěti do 15 procent ročně čistého," říká šéf Asociace penzijních fondů Jiří Rusnok. V Česku se zatím reálný výnos pohybuje kolem jednoho procenta... Deset penzijních fondů nyní spravuje přes 141 miliard korun... Navrhovaným změnám fondů však musí předcházet oddělení majetku fondů a jejich klientů. A v tom je háček, jenž se nazývá akviziční náklady. Fondy v rámci ostrého konkurenčního boje vyplatily zprostředkovatelům za získání nových klientů vysoké provize. Většina fondů proto rozložila placení těchto peněz - podle odhadů celkem 3,4 až 4,1 miliardy korun - do několika let. Zatím o ně fondy krátí klientům výnosy. Po oddělení majetku to nepůjde, a asociace nyní oficiálně žádá, aby tyto náklady klienti zaplatili. "Tyto peníze byly vynaloženy na získání klientů a předpokládají, že klient v penzijním fondu setrvá po určitou dobu a tím ty náklady umoří," uvedl Rusnok... Správci penzijních fondů narazili u ministerstva financí s nápadem, aby mohli klientům účtovat náklady na reklamu a na přetahování zákazníků od konkurence. Asociace fondů má tedy jiný námět: uvolnit regulaci... Pokud dnes musí fondy ze zákona vykazovat zisk nebo v nejhorším nulu, zjevně je to demotivuje a vede k přílišné opatrnosti. Penzijní fondy v západní Evropě běžně zhodnocují majetek až o patnáct procent, u nás v průměru o jediné procento. Při současném růstu ekonomiky a vývoji burz je to opravdu chabé. Buď jsou tedy naše penzijní fondy tak neschopné, nebo zdejší prostředí tak přeregulované (druhá možnost je o dost pravděpodobnější)... Fondy budou podle návrhu moci jít do většího rizika a případně vykázat i ztrátu. Klienti dostanou nabídku na tři typy investování (konzervativní, vyvážené a růstové - třeba do akcií). Jejich majetek bude zároveň oddělen od správcovské společnosti: až dosud bylo vše smícháno v jednom hrnci a správci fondů nebyli dost motivováni šetřit a držet náklady pod kontrolou... Tady vyvstávají otázky: stát dotuje penzijní připojištění, aby lidi motivoval k úsporám na stáří. Má přispívat na ztrátové podnikání? A nestane se penzijní fond prostě běžným podílovým fondem? … Všechno tohle je ale jen předehra. Jednou bude i v této zemi konečně spuštěna penzijní reforma, v níž se obvykle počítá s povinným spořením do fondů. Bude-li to skutečně ze zákona povinné, pak nás teprve čeká ostrá debata nad tím, kam smějí fondy investovat a jak je při tom regulovat... Dlouhodobé státní dluhopisy patří k nejbezpečnějším cenným papírům vůbec a mezi investory o ně bývá mimořádný zájem...“ (Pozn. Těmi investory, v případě státních dluhopisů, by se v systému ČNDS stali přímo občané státu a ne žádné banky a fondy. Prostě tito „prostředníci“ by byli „vytěsněni“ ve prospěch občanů, kteří by z toho měli tak svůj přímý prospěch)

----------------

Jsou 3 možné způsoby, jak vyřešit situaci s penzijními fondy:

1. varianta - Všechny penzijní fondy v naší republice, formou dohody, by souhlasily se svým zrušením, tak jak uvádím ve svém návrhu reformy s tím, že by dostaly i jakési odstupné. Výhoda, že by se do ČNDS dostalo najednou více než 100 miliard „korun“, a že by stát dostal od penzijních fondů zpět do svých rukou své vlastní státní dluhopisy a také i řadu velmi kvalitních akcií, z kterých by měl ještě budoucí příjmy z dividend a pak z takto získaných prostředků by mohl (formou půjčky od ČNDS) i financovat všechny transformační náklady spojené s penzijní reformu. Jsem přesvědčen o tom, že se lze dohodnout s penzijními fondy i o tom, že pokud by fondy souhlasily se svým zrušením, tak jak navrhuji, tak za každého svého klienta by dostaly jakési odstupné, které by v podstatě pokrylo jejich náklady na reklamu a provize. V současné době je v penzijních fondech asi 3,5 mil. klientů a pokud by každý z nich dal za přestup do ČNDS cca 1 000,- Kč, jako odstupné, tak tím budou náklady na reklamu a provize fondům více méně uhrazeny. Z dlouhodobého hlediska se občanům vyplatí zaplatit jednorázově cca 1 000,-Kč a přestoupit do ČNDS.

2. varianta – Penzijní fondy budou fungovat stejně jako nyní jen s tím rozdílem, že jejich klienti už nebudou od státu dostávat žádné příspěvky na penzijní připojištění a ani nebudou mít žádné další slevy na daních. Stát, stejně jako u stavebního spoření, má právo určit výši svého příspěvku ke spoření nebo jej i zcela zrušit. Stát si založí ČNDS tak, jak navrhuji, a občané si budou spořit za podmínek uvedených ve výše uvedeném alternativním návrhu penzijní reformy. Sice v ČNDS by nebylo okamžitě více než 100 miliard korun, ale dá se předpokládat, že všichni občané by své dosavadní úspory z bank převáděli plynule a postupně do ČNDS ve výši maximálně 5 000,- Kč měsíčně, protože by měli své úspory úročeny minimálně ve výši inflace a i chráněné proti kriminální činnosti. Dá se tedy předpokládat, že už v prvním roce fungování systému ČNDS by cca 1,5 milionu občanů starších 15ti let bylo schopno přesunout své úspory z bank do ČNDS v maximálně možné výši tj. 12 měsíců x 5 000,- Kč = 60 000,- Kč, čímž by tak už po prvním roce spoření bylo v ČNDS 90 miliard korun, a to i bez úspor převedených z penzijních fondů. To, že klienti ČNDS by mohli své úspory vybírat prakticky kdykoliv (1 měsíc od posledního výběru), tak to by významným způsobem zvýšilo důvěryhodnost občanů v tento způsob spoření na penzi a nehrozily by žádné ukvapené hromadné výběry z obavy, že by stát zbankrotoval, což by zase na druhou stranu umožňovalo státu půjčovat si peníze za velmi přísných podmínek i do státního rozpočtu, a tak významně omezit vydávání státních dluhopisů. V této situaci by také fungoval i jakýsi „průběžný systém“ – ti, co by úspory vkládali do ČNDS, by umožňovali druhým zase své úspory vybírat a proto si myslím, že tento státem garantovaný systém by mohl být velmi stabilní, důvěryhodný a bezpečný.

3. varianta – Penzijní fondy se přemění na podílové fondy a zákonem bude umožněno klientům se svými úsporami z těchto fondů odejít třeba i do ČNDS, kterou si stát , podle výše uvedeného alternativního návrhu založí.

Oponenti:

V čem vidíte, že váš návrh je kompromisem mezi pravicovým a levicovým přístupem k důchodové reformě a proč by občané měli být s takovou reformou spokojeni?

Odpověď:

Levicový přístup říká, ať se snažíte pracovat nebo nesnažíte, tak stát se o vás vždy nějak postará. Tento přístup pak velmi demotivuje celou společnost, protože poškozuje ty poctivé a zvýhodňuje lajdáky. Proto tato falešná solidarita by byla právě u starobních penzí zrušena. Samozřejmě, že o invalidní občany a sirotky by bylo dále postaráno na principu solidarity. Nechtěl bych příliš argumentovat tím, že v řadě států světa mnoho jejich občanů také žije bez jakékoliv starobní penze a jde to. Takže pokud by levicové strany netrvaly na této falešné solidaritě, tak by to byl z jejich strany velmi významný ústupek. Na druhou stranu pravicový přístup říká, že o peníze jde až v první řadě a podnikání a zisk jsou jediným smyslem života. To, že by došlo k dohodě o zrušení penzijních fondů, by bylo zase kompromisním ústupkem ze strany pravice. A proč by občané měli být spokojeni? Jejich spoření na starobní důchod by bylo velmi jednoduché, bezpečné a úspory by se jejich úročením ve výši inflace dlouhodobým spořením na důchod neznehodnocovaly. Dále jsem přesvědčen o tom, že když si občané budou moci své úspory vybírat kdykoliv, (nejdříve 1 měsíc od posledního výběru), tak že si budou velmi rádi touto formou spořit a budou své úspory z bank postupně převádět do ČNDS.

Oponenti:

Nedostatkem zamýšlené reformy je dobrovolnost individuálního spoření, která je ještě doplněná možností výběru uložených vkladů. Je iluzí se domnívat, že školní výuka může výrazněji změnit postoj obyvatelstva k „přípravě“ na stáří. V mládí (do 40 let) jen malá menšina obyvatelstva bude myslet na to, že jednou zestárne, a v pokročilém věku již většina občanů nebude mít šanci naspořit dostatek peněz. Dá se předpokládat, že zhruba jedna třetina občanů nebude na stáří spořit vůbec. Stát se ale bude muset o tyto nezodpovědné obyvatele ve stáří v každém případě postarat a zajistit jim minimální důchod.

Odpověď:

Situace, kdy by se stát „měl postarat“ o ty, kteří si na důchod z různých důvodů neuspoří, nastane nejdříve za 45 let, protože občanů starších 15 ti let v době zahájení reformy, podle systému ČNDS, by se tento problém netýkal. Osobní příklad rodičů, kteří by si mohli také spořit v ČNDS a čas by ukázal, jak je velmi výhodné si spořit v ČNDS, a tedy nejen výuka ve školách by byla jediným impulzem ke spoření si na důchod. Pokud by si přesto nespořili, tak to by byla už jen jejich odpovědnost se všemi důsledky, které jsem uvedl už ve svém alternativním návrhu. Právě naučit budoucí generace odpovědnosti považuji za velmi důležité i pro 22. století! A mimo jiné to, že se dá žít i bez starobní penze dokazuje většina obyvatel této planety (např. obyvatelé Afriky, Indie apod.) Můj alternativní návrh penzijní reformy má i nezanedbatelný ekologický rozměr. Je třeba urychleně naučit už naše děti, aby neplýtvaly a více si spořily. A kde se dá spořit? Jen za rok 2006 jsme v loteriích a sázkových hrách prosázeli téměř 100 miliard korun a za drogy utratili 6 miliard. Pokud by se podařilo snížit tuto spotřebu alespoň na polovinu, tak každý rok by se ušetřilo, třeba na ty starobní penze, 53 miliard korun, a to nemluvím o snížení spotřeby alkoholických nápojů a tabákových výrobků také na polovinu, a dala by se uvádět řada dalších podobných příkladů. Tímto způsobem neplýtvání by se konkrétně a aktivně „bojovalo“ i proti globálnímu oteplování. Stát by se už nemusel ze zákona o tyto neodpovědné obyvatele postarat, protože už od svých 15ti let budou na to upozorněni, a je to pak jejich odpovědnost. Tedy už je nečeká žádný minimální důchod nebo nějaké dorovnání do životního minima, ale pouze případně!!! dostanou jen existenční minimum, které nyní činí 2 020,-Kč, což je asi 10% z průměrné hrubé mzdy ve státě.

Oponenti:

Jak je zajištěno spoření na důchod v ČNDS pro ženy (muže), které v důsledku toho, že se starají o děti nejsou zaměstnány třeba 10 let a nemají tak žádný příjem?

Odpověď:

Manželka, která z důvodu péče o děti nemůže několik let pracovat, a proto nemá žádný příjem z kterého by si mohla spořit v ČNDS, by měla zákonem zajištěný např. takový (zjednodušený) postup. Pokud by manželství bylo funkční, tak by se výše jejího spoření řešila po vzájemné dohodě mezi manželi. V případě rozvodu by musel manžel manželce dát navíc, nad rámec rozdělení celého majetku částku, kterou měl on na svém účtu v ČNDS po celou dobu trvání manželství, a to na základě výpočtu z historie jeho účtu. Příklad : Za svobodna měl manžel v ČNDS 100 000,-Kč, které by se nepočítaly. Za 40 let manželství by mu přibylo včetně úroků dalších 480 000,-Kč, kde průměrná měsíční úložka za toto období by byla ( i když by si třeba 1 rok před rozvodem manžel všechny peníze převedl z účtu ČNDS do jiné banky ) 480 000 : 480měsíců = 1000,-Kč. 480 000,-Kč : 2 manželi = 240 000,-Kč připadající pro každého za 40 let manželství. Manželka nemohla 10 let pracovat, protože se starala o děti. Průměrná měsíční úložka za dobu 40ti let pro každého z manželů je 1 000,-Kč : 2 = 500,-Kč. Manželka nepracovala 10 let = 120 měsíců, manžel by jí musel doplatit 500,-Kč x 120 měsíců = 60 000,-Kč, jako vyrovnání za to, že nemohla pracovat. Jinak každý z manželů by si po dobu manželství samostatně spořil na svůj účet v ČNDS částku ze svého vlastního příjmu.

Oponenti:

Z čeho budou financovány desítky let důchodci stávajícího systému?

Odpověď:

Tak jak budou příjmy do stávajícího penzijního systému postupně a více méně plynule klesat s tím, jak ročníky mladší 15ti let budou přestávat platit % část připadající na starobní penze, tak na druhou stranu budou relativně velmi rychle stoupat úspory občanů v ČNDS. Část z těchto úspor bude státem použita (formou půjčky) k případnému dofinancování starého penzijního systému. Občana spořícího v ČNDS se tato půjčka státu v žádném případě nijak nedotkne. Toto dofinancování bude nákladem státu na změnu penzijního systému. Náklady státu tak nebudou skokové, ale postupně rozložené řádově na desítky let.

Oponenti:

Proč vlastně ukládat někde naspořené peníze? Průběžný systém zaručuje dobrou kupní sílu = dynamiku hospodářství. Stát nemůže ručit za úložky, které převýší několikanásobně jeho rozpočet.

Odpověď:

Není na místě se obávat, že stát nemůže ručit za úložky, které mohou i několikanásobně převýšit jeho rozpočet, (nikoliv však jeho majetek), protože právě jedině stát za tyto úložky může ručit, což žádný penzijní fond nemůže, a i historie to prokázala na krachu některých penzijních fondů ve světě, například i kolem bankrotu energetického gigantu firmy Enron v USA. Prostě to, že by stát zkrachoval v našich zeměpisných šířkách vůbec nehrozí a je to jen strašákem, který má zajistit některým skupinám vysoké zisky na úkor občanů. Poznámka. Vůbec si nemyslím, že do budoucna by dynamiku hospodářství měla zajišťovat dobrá kupní síla obyvatel. Dynamiku by mělo zajišťovat především zvyšování vzdělanosti a z toho pak vycházející výzkum a vývoj a dále zejména i rozvoj duchovních hodnot v životě člověka. Prostě s tím plýtvavým konzumním způsobem života už nemůže naše civilizace přežít 21. století!

Oponenti:

Váš systém uvrhne většinu lidí do chudoby, neboť bez přerozdělovacích procesů budou mít důchod pod hranicí chudoby a budou žádat stát o dorovnání do životního minima z jiných fondů. To není řešení.

Odpověď:

Nikdy nelze zabránit, že určitá část občanů nesplní ani podmínky současného systému (doba pojištění 25 (35) let) a stejně by žádali stát o nějaké dorovnání do životního minima. Proto je také nutné, pro ročníky 15ti leté a mladší, zrušit i životní minimum a ponechat případně jen existenční minimum, které by mělo být měsíčně čistého jen do 10% z průměrné hrubé mzdy zaměstnanců ve státní správě za uplynulý rok. Občany starší 15ti let, v době zahájení reformy, neuvrhne do chudoby, protože až do konce jejich života budou dostávat starobní penzi vypočtenou podle dosavadního systému, tj. na základě přerozdělování.

Oponenti:

Vyloučíme-li přerozdělovací procesy mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými pojištěnci, dojde k významnému omezení důchodů, přítomných nebo budoucích (tj. čisté disponibilní mzdy nebo budoucích starobních důchodů) u velké části populace, a to je nejen eticky nepřijatelné, ale i prakticky neuskutečnitelné - alespoň ne v demokracii.

Odpověď:

Toto jsou velmi časté obavy oponentů, že ti chudí na to doplatí, když se u starobních penzí zruší přerozdělovací procesy. Já navrhuji, odnaučme především ty chudé kouřit, pít alkoholické nápoje, brát drogy, hrát hazardní hry, nezodpovědně se zadlužovat a snažit se tak žít nad své možnosti. Podívejme se kolem sebe kolik takzvaných chudých se takto chová. Jsou u nás i někteří „chudí“, kteří mají na prstech jedné ruky několik zlatých prstenů a i krk ověšený zlatem, děti „dělají“ jako na běžícím pásu, chodí si na úřady pro sociální dávky, někdy si pro ně přijedou i v „mercedesu“ a dávky pak často propijí v nejbližší hospodě. A děti? Ty pak „hodí na krk“ státu, aby se o ně v dětském domově postaral. A pak právě s takovými lidmi máme být solidární? Je třeba si odpovědět i na otázku, proč také i v českém národě si právě často ti nejchudší pořizují více dětí, než jsou schopni uživit, když každý ví, jak je jejich opravdu odpovědná výchova těžká a drahá? Není to spíše důkazem jejich neodpovědného přístupu a spoléhání se na to, že stát se o děti nějak postará? Pokud by každá rodina vychovala 2-3 děti k pracovitosti a s dobrým charakterem, tak by to pro stát úplně stačilo. Dále řada lidí neumí dobře hospodařit nejen s penězi, které si vydělá, ale ani s věcmi, které si pak za ně pořídí. Někdy je i vidět, jak relativně chudá rodina si neustále pořizuje nová auta, která mění, jak se říká, „jako ponožky“. Je potřeba, obecně, naučit lidi dobře hospodařit a neplýtvat. Já v systému ČNDS, který navrhuji, chci s touto „výukou“ začít už od 15 ti let věku. Tito mladí lidé si buď dobře míněné rady osvojí, nebo ve stáří doplatí na svoji hloupost, ale s tím už se nedá nic dělat. Je to jejich odpovědnost a stát už nebude žádný zaopatřovací ústav, jako je tomu nyní, kdy už právě z toho důvodu není schopen toto vše finančně utáhnout. Občanů starších se to až tak moc netýká. Ty občany nad 15 let do ničeho nenutím, protože moc dobře vím, že platí, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“, ti mohou pak od těch mladších jen něco dobrého a užitečného okoukat. Položil bych ještě otázku. Myslíte si, že je eticky přijatelné, aby v demokratické společnosti se neodměňovalo podle zásluh, jak se kdo o svou životní úroveň sám přičiní? Myslíte si, že tzv. „falešná solidarita“ má v demokratické společnosti své oprávněné místo?

Oponenti:

Zvyšování reálného věku odchodu do důchodu je jedinou efektivní cestou, která může stabilizovat jakýkoliv penzijní systém.

Odpověď:

Ano, zdá se, že to je v současně platném systému efektivní, ale je to také velmi pohodlné a naprosto nelidské řešení. Je to velmi neseriózní přístup k občanům, když se jim ve 30ti letech řeklo, že půjdou do důchodu v 60ti letech a pak v průběhu jejich života se ze strany státu, zcela účelově, změnily podmínky a odchod do důchodu se prodloužil na 63 let, tak jako se to už nyní stalo, a může se to stávat i v budoucnosti, kdy se zase věk odchodu do důchodu může účelově zvyšovat až někdy do zcela absurdních výšek. (Už dnes se „zkouší“ jak budou občané reagovat na zvýšení hranice odchodu do důchodu na 70 let apod.) Navíc pouze administrativní prodlužování věkové hranice odchodu do důchodu je velmi necitlivé ke konkrétním lidem, kteří nejsou žádné stroje. Myslím si, že rozdělení průměrného lidského života by mělo mít 3 etapy - 20 let mládí a přípravy na povolání, 40 let práce a 20 let čerpání penze, a že by to tak mělo ještě dlouho platit. Smyslem lidského života přece není to, že budeme nuceni pracovat skoro až do konce svého života. Zvýšení hranice odchodu do důchodu na 65 let může zvýšit nejen počet nezaměstnaných, ale zejména zvýší růst počtu invalidních důchodů, čímž se tak celková situace ještě zhorší. Můj návrh, „v systému ČNDS“, řeší tento problém tak, že nestanoví žádnou pevnou hranici odchodu do důchodu, a toto rozhodnutí plně ponechává na odpovědném rozhodnutí občana a tudíž zvyšování reálného věku odchodu do důchodu není v tomto případě potřebné ke stabilizaci právě tohoto penzijního systému.

Oponenti:

Návrh je nereálný, je to krásná pohádka, která však dnes díky našemu vstupu do zbyrokratizované EU zůstane vždy pouze pohádkou.

Odpověď:

Mám takovou vnitřní filosofii, která vychází z citátu: „Nepokusíme-li se o nemožné, nedosáhneme ani toho, co možné je“. Jinak řečeno - v řadě případů předem nevíme zda je něco uskutečnitelné, nebo není. Musíme to nejdříve zkusit, potom se nesmíme nechat odradit případnými prvními dílčími neúspěchy, musíme velmi dobře naslouchat všem oponentním názorům, bez kterých v žádném případě nemůžeme dospět k dobrému výsledku a dále musíme být dostatečně sebekritičtí, abychom v pravý čas rozpoznali, že tudy cesta opravdu nevede a teprve až potom své snahy ukončit. Toto vše však bývá často tzv. během na dlouhou trať a je tak velmi těžké poznat, kdy nastal ten pravý čas. Právě proto jsem zvolil také i formu těchto mých odpovědí na oponentní názory, abych nejen zjistil slabiny mého návrhu, ale také zejména ukázal i na jejich možné řešení. Zatím jsem stále ještě přesvědčen o tom, že můj nekonvenční návrh je realizovatelný, a pokud by byl návrh také odborně posouzen propočty ze strany odborníků ve srovnání s návrhy parlamentních politických stran, tak si myslím, že by snad ani EU nebyla proti a spíše naopak, že by princip ČNDS, který navrhuji, byl možná i dobrým podnětem k zamyšlení k uskutečnění myšlenky společného penzijního systému pro celou Evropskou unii a tak také i jedním z možných témat pro naše předsednictví v Radě EU v roce 2009.

----------------

Dodatek

Možné úpravy výše uvedeného návrhu

Návrh penzijní reformy by tak „oddělil“ finanční podnikání bohatých lidí od spoření obyčejných občanů. Pro obyčejné občany by úplně stačilo spoření v ČNDS (maximálně měsíčně 25% z průměrné hrubé mzdy ve státní správě – viz 5 000,- Kč). Bohatí občané a ti další, kteří by chtěli riskovat v honbě za zisky, tak ať si pak už sami, a to už odděleně „hrají“ třeba na burze, vkládají své úspory do akcií, podílových fondů apod. Prostě ti méně vzdělaní a chudí nepřijdou o své úspory tím, že je někdo podvede, protože budou mít své úspory chráněny v ČNDS a nebudou tak muset mít své úspory společně s bohatými v rizikových fondech nebo třeba doma pod polštářem. Podle odhadu ČSÚ mají Češi nacpáno doma "v matracích" asi 60 miliard korun, což je téměř pětina celkového objemu hotovosti obíhajícího v tuzemské ekonomice.

K možnosti výběru uložených vkladů (nejdříve 1 měsíc od posledního výběru) bych ještě doplnil případné zavedení určitého omezení, kdy jen úroky v ČNDS by byly vypláceny za podmínky dosažení věku 55 let nebo v případě úplného skončení spoření. Toto by bylo velmi výhodné pro stát, který by sice každoročně úspory úročil o inflaci, ale tyto úroky by však vyplácel až s odkladem - po dosažení věku 55ti let. Občan by byl svým způsobem motivován ke spoření, když by viděl jaké částky získává úročením a při odchodu do důchodu by měl alespoň nějaké úspory jisté i když by si třeba peníze často průběžně vybíral.

Úroková sazba ve výši inflace by nebyla za uplynulý rok, ale vždy až za předminulý rok. Například úrok připsaný za rok 2008 by byl podle výše inflace za rok 2006. Je to proto, aby hned od 1.1. každého roku byla už stanovena úroková sazba, kdy ČSÚ ji ještě nemůže za uplynulý rok k 1.1. spočítat. Stejné by to bylo i se stanovením výše průměrné hrubé mzdy u solidární části důchodů v ČNDS.

V případě, že občan z různých důvodů skončí spoření v ČNDS např. ve 41 letech - (změna trvalého pobytu mimo ČR), může třeba ve 48 letech znovu sepsat smlouvu o spoření, potom se však částka pro dospořování počítá jakoby začal spořit poprvé – tj. od počtu měsíců nula.

Lze uvažovat i o tom, že všechny platné smlouvy v ČNDS by byly vždy s účinností k 1.1. následujícího roku. Např. od ledna do konce listopadu roku 2008 by se pouze sepisovaly smlouvy, které by byly s účinností od 1.1.2009, což by vedlo k celkovému zjednodušení celého systému – zjednodušení výpočtu úroků a výpočtu částky pro dospořování.

Některé další výhody mého návrhu:

Starobní penze jsou řešeny formou spoření v ČNDS, nejsou tedy na principu pojištění. Co si každý naspoří to bude mít. To vede nejen k větší motivaci občanů k práci, ale i k celkově odpovědnějšímu přístupu k životu.

Stát nebude muset zajišťovat archivaci mzdových – zápočtových listů na důchody, čímž se také velmi ušetří a zamezí se tak i případné ztrátě těchto dokladů a vyloučí se riziko, že nebude vůbec vyměřen důchod. Za zmínku stojí i to, že dne 29.7.2007 jsem se z médií dověděl, že i v Japonsku se ztratily podklady o důchodech.

Zrušením penzijních fondů se ušetří na provizích a reklamě, které zvyšují náklady penzijních fondů na úkor výnosů pro klienty. ČNDS by žádné provize nikomu nemusela vyplácet. Zjednoduší se také dozor státu nad úsporami občanů na penze – dozor nad penzijními fondy odpadne.

Výběr z článku v MF DNES ze dne 10.7.2008 - „Rostoucí provize zdražují pojistky“ - Sháňka pojišťoven a penzijních fondů po klientech zvyšuje provize pro zprostředkovatele, které prodražují pojistky. Nevybíravá honička pojišťoven a penzijních fondů za novými klienty, kteří jsou ochotni podepsat smlouvu o životní pojistce nebo penzijním připojištění, se přestává líbit České národní bance. Co to znamená pro lidi uzavírající pojistky? Přijdou o víc peněz. Pojišťovny jim totiž veškeré náklady vynaložené na jejich lov časem „strhnou“ z pojistek, které tak zdražují. Loni pojišťovnám náklady na pořízení smlouvy meziročně vzrostly téměř o osmnáct procent a penzijním fondům o třicet procent. Podle ČNB to může v budoucnu zatížit celý systém pojištění. „Může se stát, že finanční instituce nebudou v budoucnu dostatečně ziskové a klienti budou mít nízké výnosy“ komentoval závěry zprávy pro MF DNES Jan Frait z ČNB.

Staří lidé budou mít bezpečně uložené peníze v ČNDS a nebudou nuceni mít peníze doma „pod polštářem“, kde je může o tyto peníze připravit kdejaký podvodník.

Staří, nezkušení a méně vzdělaní občané nebudou „nuceni“ sledovat hospodaření penzijních fondů, nebudou vystaveni někdy i neférovým manipulacím ze strany dealerů jednotlivých penzijních fondů, kteří si mezi sebou přetahují klienty. Každý nemá to vzdělání a čas aby sledoval vývoj v této oblasti a orientoval se do kterého fondu má vstoupit a případně jakou ze 3 variant si vybrat.

Bohatým a schopným, kteří mají zájem i čas sledovat vývoj na kapitálových trzích nic nebrání v tom, aby mimo spoření v ČNDS investovali své nadbytečné peníze třeba i v jiných finančních produktech, kde si zajistí vyšší výnosy.

Stát velmi ušetří na tom, že nebude muset vydávat v takovém rozsahu státní dluhopisy a pokud by byly zrušeny penzijní fondy, tak by do svých rukou dostal zpět některé své dluhopisy, včetně řady kvalitních akcií, ze kterých by měl ještě dividendy.

Vyhoví se levicovým stranám a odborům, že pro občany starší 15ti let v době zahájení penzijní reformy podle systému ČNDS se nic nezmění, a že do konce svého života budou mít penzi podle starého penzijního systému. Navíc se těmto občanům zlepší podmínky v tom, že věk pro odchod do důchodu se sníží z 63 (65) na 61 let a jejich úspory v ČNDS budou každoročně valorizovány o výši inflace, čímž se nesníží jejich reálná kupní síla v době jejich čerpání.

To, že se zvýšila u současného penzijního systému doba pojištění z 25ti na 35 let je podle mého názoru nelidské, protože se může z různých vážných důvodů stát, že někdo kvůli třeba několika málo chybějícím letům nedostane vůbec žádnou penzi, ačkoliv do systému mnoho let přispíval, a to často i nemalé částky. Přitom by to mělo být podle mého názoru tak, že za každý odpracovaný rok dostane alespoň nějakou poměrnou část z celkového důchodu, který by jinak pobíral. Tedy i když neodpracuje povinných 35 let, tak třeba za 17,5 odpracovaných let dostane o 50% menší důchod, ale dostane alespoň něco a ne nic. To by pak bylo lepší, aby si takový pracovník těch 17,5 let neplatil nic ze své mzdy do důchodového pojištění a tyto ušetřené peníze si sám pro sebe šetřil a měl by alespoň něco, takto bude platit 17,5 let a nakonec nebude mít nic, a to se týká především těch sociálně hendikepovaných občanů, kteří by právě měli být alespoň trochu chráněni a ne ještě více ožebračováni.

 

Články

Přečtěte si >> Media >> FINANCE: Penzijní reforma - alternativní návrh

FINANCE: Penzijní reforma - alternativní návrh

24.12.2007 | Neviditelný pes | Vlastimil Copko

Parlamentní politické strany se stále nemohou dohodnout na kompromisním řešení penzijní reformy. Situace se s časem nelepší, ale naopak se spíše zhoršuje, když i pan ministr Nečas uvažuje o odstoupení ze své funkce, pokud nedojde k dohodě.

Už před několika lety jsem vypracoval alternativní návrh penzijní reformy, který by nyní mohl být tím dlouho hledaným kompromisem. V tomto článku se však mohu jen velmi stručně zmínit jen o některých problémech kolem penzijní reformy, a proto se odkazuji na úplný text mého alternativního návrhu, který je přístupný na webové stránce www.penzijni-reforma.nazory.cz.

Spoření na důchod má smysl jen tehdy, pokud je garantováno, že po dlouhodobém spoření, (řádově desítky let) se úspory neznehodnotí inflací, kdy by reálná kupní síla těchto úspor mohla být v době čerpání velmi malá.

Dále je nutné garantovat, aby nedošlo k znehodnocení těchto úspor kriminální činností.

Tyto dva 'pilíře' nemůže zajistit žádná soukromá společnost, ale jen stát, a proto pokud chceme mít opravdu fungující a důvěryhodný penzijní systém, musí být tyto dvě základní a klíčové podmínky garantovány státem.

Podle mého názoru, by v penzijním systému u starobních penzí neměly být žádné prvky solidarity. Nepovažuji za spravedlivé, aby pracovníci, kteří mají vyšší příjmy dotovali ty, kteří mají příjmy nízké. Také není morální, aby ti, kteří skoro celý produktivní život často svojí poctivou prací přispívali do penzijního systému a při předčasném úmrtí se penze ani nedočkali, tak dotovali třeba i lajdáky, kteří se naopak dožijí vysokého věku, což je pak zase na úkor finančních příjmů pro pozůstalé. Na principu solidarity by měly stále zůstat penze invalidní a sirotčí.

Stát za to, že by garantoval tyto dva klíčové pilíře mého návrhu, tj. zachování reálné kupní síly úspor na starobní penze každoroční valorizací o inflaci a dále ochranu před kriminálním znehodnocení úspor, tak za to by si stát, pokud by to finanční situace (ČNDS) dovolovala, mohl peníze půjčovat za velmi přísných podmínek i do státního rozpočtu. Spoření občanů do soukromých penzijních fondů považuji z dlouhodobého hlediska za velmi rizikové, zvláště pak v případě transformující se ekonomiky a i s ohledem na celkovou nejistotu, která stále ještě přetrvává v našem bankovním sektoru.

O tom, jaké skutečné záměry mají penzijní fondy, píše Vladimír Bezděk (bývalý předseda expertní komise všech parlamentních stran pro penzijní reformu) ve svém článku: 'Když si penzijní kapr napouští rybník', zveřejněném v Hospodářských novinách dne 2.7.2007, (lze vyhledat na internetu). Tento článek velmi pěkně vystihuje současnou situaci kolem penzijních fondů, na kterou také i já kriticky poukazuji ve svém alternativním návrhu penzijní reformy. Poučme se z chyb slovenské penzijní reformy. Nedovolme, aby důchodovou reformu vzaly do rukou penzijní fondy, protože konečné rozhodnutí by mělo být jen na nás, občanech!

Protože jde zatím jen o hledání co možná nejlepšího řešení tohoto aktuálního problému, chtěl bych tímto svým článkem informovat o tom, že také existuje i alternativní návrh oproti návrhům parlamentních stran, a to zejména proto, aby se mohla rozvinout i veřejná diskuse o tomto mém návrhu, protože jen veřejná diskuse může ukázat, jakou penzijní reformu by si občané skutečně přáli.

Kontakt
2007 © Úřad vlády ČR,
MF ČR, MPSV ČR a MZ ČR

 

 

Vladimír Bezděk: Když si penzijní kapr napouští rybník

HN.IHNED.CZ 2. 7. 2007 00:00

Důchodová reforma fondů má šanci na úspěch

Minulé pondělí ve www.ihned.cz vyšla zajímavá informace: Nejmenovaný zdroj z ministerstva financí prohlásil, že ministerstvo zašle své připomínky k návrhu změn systému penzijního připojištění, který v dubnu vypracovala Asociace penzijních fondů (dále jen APF).

Kdyby situace nebyla tak vážná, chtělo by se tomu až smát - odkdy si subjekty, které jsou předmětem regulace, mohou samy navrhovat, jakou regulaci by si představovaly?! A ministerstvo financí, tedy orgán, který má povinnost vyvíjet a inovovat regulaci v této části finančního trhu, se této své role vzdává a omezuje se pouze na připomínkování návrhů soukromé sféry!

Aby nedošlo k mýlce: formální i neformální komunikace mezi regulátorem (ministerstvo), případně i dohlížitelem (ČNB) a regulovanými subjekty (penzijní fondy) je samozřejmě nutná. Ovšem je to jedině a výhradně regulátor - tedy ministerstvo financí, kdo by měl iniciovat změny v pravidlech systému. A penzijní fondy by měly být jedním z připomínkových míst těchto návrhů. Nikdy však obráceně. Jinak hrozí konflikt zájmů charakterizovaný známým rčením o kaprech a rybníku.

Chystá se záludná past: zákaz doživotní renty

Pojďme se podrobněji podívat na návrh APF. Základní ideu návrhu APF lze shrnout následovně: změnou zákona se provede oddělení majetku účastníků penzijního připojištění od akcionářů penzijního fondu; na vrub majetku klientů se během velmi krátkého období uhradí akumulované akviziční náklady; penzijním fondům bude zákonem odepřena možnost nabízet klientům anuitu a klienti si budou moci vybrat z několika rizikově různých investičních strategií. Kde je problém, vždyť například oddělení majetku již několik let doporučují i mezinárodní instituce?

Při bližším studiu návrhu APF lze ovšem objevit řadu úskalí. Vezměme například návrh, aby penzijním fondům byla změnou zákona odejmuta možnost poskytovat klientům anuitu (doživotní rentu), fondy by tak fungovaly pouze jako nástroj kumulace úspor klientů, kteří by si v případě zájmu o doživotní důchod museli anuitu pořídit například u pojišťoven.

Zastánci návrhu argumentují tím, že na rozdíl od životních pojišťoven nejsou na penzijní fondy uvaleny tak přísná kritéria na vlastní kapitál a rezervy. Ve skutečnosti je však tento návrh elegantním pokusem, jak zbavit penzijní fondy potenciálních závazků vůči svým klientům v podobě tzv. starých důchodových opcí - tedy penzijních plánů (a z nich plynoucích možných anuit, pokud by se je klienti rozhodli požadovat) uzavřených hluboko v devadesátých letech minulého století. Tyto potenciální anuity představují pro řadu penzijních fondů nepříjemný závazek, avšak pro klienty jsou tyto staré důchodové opce velmi výhodné. A teď by změna zákona těmto lidem tuto potenciální výhodu odejmula... 1:0 pro penzijní fondy a zdánlivě ještě bez ztráty kytičky ("...my nic, to zákon...").

Zákaz poskytování anuit u penzijních fondů by dříve či později nastolil otázku, zdali opravdu potřebujeme speciální finanční odvětví (penzijní fondy) na službu, kterou stejně tak dobře mohou zastat klasické podílové fondy a investiční společnosti. Jediný rozdíl mezi penzijním a podílovým fondem by byl ten, že u penzijního fondu by stát prostřednictvím státního příspěvku a daňových úlev platil za jistotu, že klient si naspořené prostředky nevybere před dosažením 60 let věku, respektive dosažením nároku na dávku. Pravděpodobně by se o nárok na státní příspěvek a daňové úlevy začaly hlásit i podílové fondy...

Past druhá: jeden klient zaplatí za získání jiných

Druhý problém je navržené časování úhrady akvizičních nákladů (náklady příštího období). Jde o výdaje, které byly vynaloženy na získání nových klientů do penzijních fondů a které se postupně, často i v období deseti let a více, rozpouštějí do nákladů penzijních fondů. Je evidentní, že tyto miliardové výdaje budou dříve či později uhrazeny klienty - neboť jejich promítání do nákladů ovlivňuje vytvořený zisk, a tudíž i zhodnocení, které je klientům každoročně připisováno. O tom může být těžko sporu. Zásadní otázkou však je, jak rychle se tyto náklady budou hradit.

APF navrhuje uhradit je ve velmi krátkém období jednoho roku nebo maximálně tří let. Ve hře je dokonce návrh, že by se jeden rok klientům nepřipisoval výnos! Statistika říká, že 48 % všech klientů penzijního připojištění je starších 50 let (a téměř 70 % klientů je starších 40 let). Řada z těchto lidí má tzv. starý penzijní plán, který jim umožňuje čerpat dávky již po dovršení 50 let věku. U mnoha těchto osob tedy třeba již letos nebo příští rok. A tito lidé by měli nést těsně před vznikem nároku na dávku plnou zátěž v podobě úhrady akvizičních nákladů, třeba i ztrátou jednoho ročního zhodnocení? Přitom tyto náklady často souvisejí s klienty, kteří do penzijního fondu přišli roky po těchto "starších" klientech. A navíc by přišli, jak bylo uvedeno v předchozím bodě, o možnost anuit. 2:0 pro penzijní fondy.

Past třetí: nenápadné kouzlo detailních poplatků

Oddělení majetku a možnost výběru různě rizikových investičních strategií je v návrhu motivována snahou o dosažení vyšších výnosů pro klienty. Tento bod často bývá předmětem dezinterpretace. Penzijní připojištění dosahuje v posledních 5 - 6 letech průměrného reálného čistého zhodnocení ve výši 1 - 1,5 % p.a. Čistého výnosu pro klienty proto, že jde o zhodnocení z vytvořeného zisku po úhradě všech přípustných nákladů penzijního fondu.

Současně je systém pro klienty velmi bezpečný, neboť z principů zákona o penzijním připojištění plyne, že stav prostředků na účtu klienta nesmí meziročně poklesnout, ani v případě velmi nepříznivého vývoje na kapitálovém trhu. Zákon de facto přikazuje akcionáři, aby klientovi poskytoval záruku na investiční riziko. To je také jeden z důvodů, proč z původních 46 penzijních fondů zůstala v systému stěží čtvrtina a proč za těmito fondy stojí pouze finančně silní akcionáři. V novém systému by klienti byli plně vystaveni investičnímu riziku dle zvolené investiční strategie (z akcionářů penzijních fondů by bylo sňato břímě investiční garance). Otázkou však je, zda by nový systém - odměnou za vyšší investiční riziko - opravdu zvýšil čistý reálný výnos klientů.

K odpovědi je nezbytně nutné znát strukturu a výši všech poplatků, které by si penzijní fondy, nově pojaté v podstatě jako investiční společnosti se státním příspěvkem, mohly účtovat na vrub majetku svých klientů. V tomto bodě však, (ne)překvapivě, návrh APF nesděluje vůbec nic konkrétního... Jedním z populárních témat odborné literatury penzijních fondů je rozdíl mezi tzv. výnosem brutto (tj. před úhradou poplatků penzijnímu fondu) a výnosem netto (po uhrazení poplatků na vrub prostředků klientů). Často se opticky velký výnos brutto scvrkne na velmi malý, někdy dokonce i reálně záporný výnos na netto bázi. A je to právě netto výnos, který - kromě stupně investičního rizika - jediný zajímá klienta. Více než kde jinde platí známé pořekadlo o možném nebezpečí skrytém v nenápadných detailech.

Past čtvrtá: faktické znemožnění konkurence

Dalším problémovým okruhem je výrazné omezení možnosti klientů přecházet mezi penzijními fondy. Klient bude dle návrhu moci změnit fond pouze jednou za tři roky. V jedné variantě se uvažuje navíc s tím, aby klienti měnící penzijní fond nesli podíl na úhradě nákladů příštího období v podobě specifického poplatku. Jenže že v dobrovolném systému je možnost "hlasovat nohama" nezastupitelná, neboť funguje jako vnitřní "hlídací pes" penzijních fondů a vytváří podhoubí pro konkurenci.

Přechody klientů mezi fondy dnes přitom nejsou žádný problém - ročně změní poskytovatele méně než 2 % stavu všech účastníků. To znamená, že v průměru klient změní fond jednou za více než padesát let. Frekvence přechodů tedy neohrožuje stabilitu systému a přitom pomáhá udržovat systém i jednotlivé penzijní fondy v - křehké, avšak o to cennější - konkurenční rovnováze. Zpřísnění přechodů jde zjevně proti zájmům klienta... 3:0 pro penzijní fondy.

Špatný zákon může ohrozit celou důchodovou reformu

Jsem představitelem jednoho z penzijních fondů, a zřejmě bych měl slepě hájit tak příznivé skóre. Nemohu však nevidět, že implementací návrhu APF by termín "penzijní fond" mohl být zprofanován na dekády dopředu.

Po pracném vybudování kreditu penzijních fondů v posledních letech by to bylo jistě velká škoda, nehledě na negativní konsekvence pro případ tzv. velké důchodové reformy. Obávám se, že v tomto případě se APF rozhodla ve jménu získání tenké košile obětovat kvalitní kabát.

Je až s podivem, že takto významný dokument (nezapomeňme, že v penzijním připojištění máme více než 3,7 mil. klientů) vzniká nejen mimo oficiální místa k tomu určená, ale také stranou jakékoliv veřejné diskuse. Ještě smutnější je však fakt, že i to málo pozornosti, co jsou vládní aparát, politická scéna a nakonec i privátní subjekty (ať už jde o penzijní fondy, pojišťovny apod.) ochotny a schopny nasměrovat na důchodovou problematiku, je nyní "využito" pro diskuse o systému penzijního připojištění. Systému, kde momentálně nečelíme a ani v dohledné budoucnosti čelit nebudeme žádným výraznějším problémům. Přitom ta část důchodového zabezpečení, která se každým rokem ponořuje v neúprosné perspektivě nejbližších dekád do problémů stále více - tedy státní důchodový systém - zůstává neřešena. Věnovali byste se opravdu kontrolování plachet, když teče do podpalubí?!

Autor, bývalý předseda expertní komise všech parlamentních stran pro penzijní reformu, je předsedou představenstva AEGON Penzijní fond, a. s.

HOSPODÁŘSKÉ NOVINY

Autor/ři: Vladimír Bezděk

 

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

Alternativní návrh penzijní reformy

- aktualizovaná verze -

Nabízím k veřejné diskusi alternativní návrh penzijní reformy, který je zásadní reformou dosavadního systému, kdy už se nepočítá s existencí penzijních fondů. Novým způsobem se řeší i možné financování státních dluhopisů. Dlouhodobé státní dluhopisy patří k nejbezpečnějším cenným papírům vůbec a mezi investory o ně bývá mimořádný zájem. Těmi investory, v případě státních dluhopisů, by se v novém penzijním systému stali přímo občané státu a ne žádné banky a fondy. Prostě tito „prostředníci“ by byli „vytěsněni“ ve prospěch občanů, kteří by z toho měli tak svůj přímý prospěch.

Občané by své úspory na důchod měly každoročně úročeny ve výši inflace a stát by na oplátku měl trvalý zdroj peněz od občanů pro financování státních dluhopisů.

Aktualizované stručné shrnutí základních podmínek alternativního návrhu penzijní reformy.

U občanů starších 15ti let v době zahájení penzijní reformy zůstává až do konce jejich života současně platný penzijní systém, a to pouze jen se dvěma změnami. Přestanou si spořit v současných penzijních fondech a budou si spořit v České národní důchodové spořitelně (ČNDS), podle nových podmínek uvedených níže a odchod do důchodu bude pro muže i ženy stejný, a to v 61 letech. V případě, že vychovávali děti – odstupňovaně - až po 3 a více dětí - odchod do důchodu už  v 58 letech.

Návrh reformy se proto vztahuje na fyzické osoby s trvalým pobytem v České republice, které v době zahájení penzijní reformy dosáhnou 15ti let a osob mladších.

Starobní penze

1. Počínaje školním rokem 2010/2011 zavést pro žáky 9. třídy ZŠ povinný předmět např. o názvu, „Jak žít, abychom prožili spokojené stáří“.

2. Od 1.1.2012 občané narození v r.1996, kteří ukončili 9.tř. ZŠ a ročníky mladší přestanou finančně přispívat do stávajícího penzijního systému tu část, která procenticky připadá na starobní penze.

3. K 1.7.2011 založit státní instituci „Česká národní důchodová spořitelna“ (ČNDS), která by fungovala na podobném principu jako současná Poštovní spořitelna. Úspory by byly úročeny minimálně ve výši inflace a úroky by nebyly zdaňovány. (Úroky by měly být takové, aby při dlouhodobém spoření nedocházelo k žádnému znehodnocení úspor, a tak ke snižování jejich reálné kupní síly). Úspory by byly chráněny státem i před znehodnocením těchto úspor kriminální činností.

4. Do 30.6.2011 zrušit stávající penzijní fondy, úspory klientů převést k 1.7.2011 do ČNDS. Majetek akcionářů vrátit akcionářům.

5. Způsob spoření – pravidelně měsíčně – rozpětí od 100,-Kč do 5 000,-Kč.
Toto rozpětí by se každý rok valorizovalo o výši inflace.

- jednorázově – možnost  „zpětně dospořovat“ až do celkově možné -  omezené výše úspor (mimo úroků)

- vkládat kdykoliv, a to na každé poště

6.  Způsob výběru úspor   - kdykoliv – a to na každé poště, (nejdříve však vždy 1 měsíc
od posledního výběru)

                                         -  postupně – pravidelně měsíčně v dohodnuté výši      

                                         -  jednorázově – část nebo i všechny úspory

                                         -  jen úroky  vypláceny s odkladem – až po dosažení věku 55ti let nebo při skončení spoření

7. Veškeré úspory převedené ze zrušených penzijních fondů se nezapočítávají do metody dospořování do celkové výše úspor u ČNDS.

8. Tento návrh se týká jen starobních penzí, ostatní penze, jako invalidní a sirotčí zůstávají na principu solidarity.

9. Úspory v ČNDS mohou přecházet na dědice a stejně tak jako úroky v ČNDS by nepodléhaly žádné dani – je to tak další pomoc pro pozůstalé.

10. Rozpětí, v kterém lze pravidelně měsíčně spořit by bylo k 1.1.2012 od 100,-Kč do 5 000,-Kč s tím, že každý rok by se toto rozpětí valorizováno o výši inflace. Toto rozpětí je zavedeno proto, aby velmi bohatí lidé nezneužívali velmi výhodného úročení v ČNDS tím, že by si ukládali krátkodobě částky řádově v milionech korun a kdykoliv si je pak zase vybírali.

11. Jednorázové dospořování jen do výše celkových úspor (mimo úroků), je součin počtu kalendářních měsíců, které uplynuly od počátku spoření v ČNDS ( nejdříve však od 1.1.2012) až do doby jednorázového vkladu a maximální možné měsíční úložky (k 1.1.2012 – 5 000,-Kč, valorizované vždy o výši inflace za uplynulé roky).

Příklad č.1  Žák 9. třídy ZŠ ukončí školní docházku k 30.6.2011. Automaticky je mu založen osobní účet u ČNDS s účinností od 1.1.2012. Protože bude pokračovat ve studiu a nebude mít žádný finanční příjem, tak si nebude ani spořit v ČNDS. Po 10ti letech studií si už začne pravidelně měsíčně spořit např. 1 000,-Kč, (pro jednoduchost se v příkladech nepočítá s valorizovaným rozpětím spořené částky). Po dalších 10ti letech spoření bude mít na účtu svých vložených 120 000,-Kč + úroky. Následně se jeho finanční možnosti natolik zlepší, že bude mít možnost si dospořit na maximální možnou částku, proto může jednorázově vložit takovou částku, která ve svém součtu s dosavadními úsporami (mimo úroků) nepřekročí částku – 1 200 000,-Kč, (20 let od založení osobního účtu = 240 měsíců x 5 000,-Kč – což je maximálně možná spořená částka při daném rozpětí). Takže může dospořit jen maximálně 1 080 000,-Kč.

Příklad č.2  Občan v dosavadním penzijním fondu (PF) má uspořeno včetně úroků celkem 90 000,-Kč. Tyto úspory se mu celé automaticky převedou na osobní účet u ČNDS k 1.7.2011 a začnou být úročeny podle nových podmínek. Střadatel by měl tyto možnosti, buď si může celou částku jednorázově nebo i postupně vybírat, nebo pokračovat ve spoření podle podmínek platných v ČNDS, (pravidelně měsíčně nebo jednorázově dospořovat). V případě pokračujícího spoření by se částka 90 000,-Kč převedená z PF nezapočítávala do maximálně možné uspořené částky. Střadatel by se tedy rozhodl pokračovat ve spoření v částce 2 000,-Kč měsíčně. Po 10ti letech spoření bude mít na účtu svých vložených 240 000,-Kč.+ úroky + 90 000,-Kč převedených z PF a z nich + úroky.  Následně se rozhodne, že 5 let nebude vůbec spořit. Po 5ti letech se jeho situace natolik zlepší, že bude schopen si dospořit na maximálně povolenou částku. Částka 90 000 + úroky se nezapočítává, takže může pak dospořit do celkové částky  900 000,-Kč, (15 let od založení osobního účtu = 180 měsíců x 5 000,-Kč – což je maximálně možná spořená částka daného rozpětí). V celkovém součtu pak bude mít na účtu 900 000 + 90 000 + úroky. Takže v tomto případě může dospořit maximálně jen 660 000,-Kč. Pokud starší občan, který dosud nebyl v žádném penzijním fondu a vstoupí do ČNDS kdykoliv později  po 1.1.2012, může vždy spořit maximálně jen do výše, která se rovná součinu počtu uplynulých kalendářních měsíců od počátku spoření a maximálně možné měsíční úložky (5 000,-Kč), zvětšenou o inflaci za uplynulé období.

12. Za velmi přísných podmínek, tak aby nedošlo k ohrožení čerpání úspor, lze v mimořádných situacích použít finanční prostředky z ČNDS jako bezúročnou půjčku do státního rozpočtu, například k dofinancování starého penzijního systému nebo i k financování státních dluhopisů. Dá se předpokládat, že už v prvním roce fungování systému ČNDS by cca 1,5 milionu občanů starších 15ti let bylo schopno přesunout své úspory z bank do ČNDS v maximálně možné výši tj. 12 měsíců x 5 000,- Kč = 60 000,- Kč, čímž by tak už po prvním roce spoření bylo v ČNDS  90 miliard korun, a to i bez úspor převedených z penzijních fondů.

13. Úprava dosavadních procentních sazeb důchodového pojištění pro ročníky narozené v r.1996 a mladší tak, aby byly pokryty svým dílem i příspěvky na invalidní a sirotčí penze, které by i nadále byly hrazeny na principu solidarity (snížení z celkových 28% na 10%).

U občanů 15ti letých v době zahájení penzijní reformy a mladších se sníží vedlejší náklady na jejich práci, kdy se sníží důchodové pojištění pro zaměstnavatele z dosavadních 21,5% na 8% hrubé mzdy. U zaměstnanců se sníží důchodové pojištění z 6,5% na 2% z vyměřovacího základu. U OSVČ z 28% na 10%. Toto pak povede i k většímu zájmu zaměstnavatelů zaměstnávat mladé lidi. Výsledných 10% na důchodové pojištění z vyměřovacího základu pak bude ukládáno do „Státního invalidního a sirotčího důchodového fondu“, z kterého budou hrazeny invalidní a sirotčí důchody jen občanů 15ti letých a mladších ke dni zahájení penzijní reformy. Do doby než  tento fond bude schopen ze svých prostředků plně financovat tyto solidární důchody, tak zejména v počátcích reformy, bude moci být jištěn i případnou bezúročnou půjčkou od ČNDS.

14. V tomto novém penzijním systému, kdy by každý už od svých 15ti let nesl osobní odpovědnost za výši svého starobního důchodu by nebyla stanovena žádná pevná hranice odchodu do důchodu – byla by zcela individuální.     

   

Týká se fyzických osob s trvalým pobytem v České republice, kteří v roce zahájení penzijní reformy dovrší věku 15ti let a všech následujících ročníků mladších. Výše všech solidárních důchodů je pro všechny občany jednotná, a to bez ohledu na délku zaměstnání nebo na výši dosahovaných příjmů ze zaměstnání. U invalidních penzí je výše penze vždy závislá jen na druhu diagnózy.

1. Vdovské a vdovecké důchody by byly zrušeny. Jistá kompenzace by byla jen ta, že by byla zrušena dědická daň u osob zařazených v první skupině.

2. Sirotčí důchod 

a) jednostranný sirotek = čistý měsíční příjem ve výši 10% z průměrné hrubé mzdy zaměstnanců ve státní správě za předminulý rok.

b) oboustranný sirotek = čistý měsíční příjem ve výši 30% z průměrné hrubé mzdy zaměstnanců ve státní správě za předminulý rok.

Příklad: Průměrný měsíční hrubý výdělek za předminulý rok u zaměstnanců ve státní správě byl 20 000,-Kč. Všichni jednostranní sirotci by měli čistý měsíční sirotčí důchod v jednotné výši  2 000,-Kč a všichni oboustranní sirotci by měli čistý měsíční sirotčí důchod v jednotné výši 6 000,-Kč.

Sirotčí důchod lze pobírat do 15ti let věku. V případě dalšího studia nejdéle do 26ti let věku.

3. Invalidní důchody

a)  plný invalidní důchod = čistý měsíční příjem ve výši 40% z průměrné hrubé mzdy zaměstnanců ve státní správě za předminulý rok.  

b) částečný invalidní důchod = čistý měsíční příjem v procentické výši z výše plného invalidního důchodu. 

Příklad: Průměrný měsíční hrubý výdělek za předminulý rok u zaměstnanců ve státní správě byl 20 000,-Kč. Plný čistý invalidní důchod u diagnózy „x“ by pak byl v jednotné výši 8 000,-Kč. Částečný čistý invalidní důchod u diagnózy „y“ by pak byl v jednotné výši např. 20% z  plného invalidního důchodu tj. 1 600,-Kč, u diagnózy „z“ by pak byl v jednotné výši např. 40% z  plného invalidního důchodu tj. 3 200,-Kč apod.

Invalidní a sirotčí penze budou všem občanům zajištěny na principu pojištění a solidarity bohatých s chudými. Samozřejmě, že se počítá s tím, že u invalidních penzí, u sociálně slabých občanů, pomohou navíc ještě i různé charitativní organizace. U bohatých občanů se předpokládá, že se sami připojistí u některé ze soukromých pojišťoven.

-------------

Návrh penzijní reformy by oddělil finanční podnikání bohatých lidí od spoření obyčejných občanů. Pro obyčejné občany by úplně stačilo spoření v ČNDS (maximálně měsíčně 25% z průměrné hrubé mzdy ve státní správě – viz  5 000,- Kč). Starobní penze jsou řešeny formou spoření v ČNDS, nejsou tedy na principu pojištění. Co si každý naspoří to bude mít. To povede nejen k větší motivaci občanů k práci, ale i k celkově odpovědnějšímu přístupu k životu.

Stát nebude muset zajišťovat archivaci mzdových – zápočtových listů na důchody, čímž se také velmi ušetří a zamezí se tak i případné ztrátě těchto dokladů a vyloučí se riziko, že nebude důchod vůbec vyměřen.

Zrušením penzijních fondů se ušetří na provizích a reklamě, které zvyšují náklady penzijních fondů na úkor výnosů pro klienty. ČNDS by žádné provize nikomu nemusela vyplácet. Zjednoduší se také dozor státu nad úsporami občanů.

Staří lidé budou mít bezpečně uložené peníze v ČNDS (na každé poště) a nebudou nuceni mít peníze doma „pod polštářem“, kde je může o tyto peníze připravit kdejaký podvodník.

Staří, nezkušení a méně vzdělaní občané nebudou „nuceni“ sledovat hospodaření penzijních fondů, nebudou vystaveni někdy i neférovým manipulacím ze strany dealerů jednotlivých penzijních fondů, kteří si mezi sebou přetahují klienty. Každý nemá to vzdělání a čas aby sledoval vývoj v této oblasti a orientoval se do kterého fondu má vstoupit a případně jakou ze 3 variant spoření si vybrat.

Bohatým a schopným, kteří mají zájem i čas sledovat vývoj na kapitálových trzích nic nebrání v tom, aby mimo spoření v ČNDS investovali své nadbytečné peníze třeba i v jiných finančních produktech, kde si zajistí vyšší výnosy.

Stát velmi ušetří na tom, že nebude muset vydávat v takovém rozsahu státní dluhopisy – (bude si prostřednictvím ČNDS půjčovat přímo od občanů).

Úspory v ČNDS by mohly být použity např. jako „polštář“ k obsluze státního dluhu a i k dofinancování reformy penzijní i reformy ve zdravotnictví.

Vyhoví se levicovým stranám a odborům, že pro občany starší 15ti let v době zahájení penzijní reformy podle systému ČNDS se nic nezmění, a že do konce svého života budou mít penzi podle starého penzijního systému. Navíc se těmto občanům zlepší podmínky v tom, že věk pro odchod do důchodu se sníží z 63 (65) na 61 let a jejich úspory v ČNDS budou každoročně valorizovány o výši inflace, čímž se nesníží jejich reálná kupní síla v době jejich čerpání.

Myslím si, že pokud by byl tento návrh penzijní reformy realizován, tak by to mohlo pomoci nejen občanům, ale i státu.

 

 

 

Alternativní návrh penzijní reformy

Parlamentní politické strany se stále nemohou dohodnout na kompromisním řešení penzijní reformy. Podle mého názoru se situace s časem nelepší, ale naopak se spíše zhoršuje.

Bylo by přímo tragické, kdyby se nyní reforma prosadila silou 118 hlasů a třeba za čtyři roky ji jiná vláda zase zrušila.

Už v roce 2003 jsem vypracoval alternativní návrh penzijní reformy, který by nyní mohl být tím dlouho hledaným kompromisem. V tomto textu se však mohu jen velmi stručně zmínit jen o některých problémech kolem penzijní reformy, a proto se odkazuji na úplný text mého alternativního návrhu, který je přístupný na webové stránce www.penzijni-reforma.nazory.cz

Spoření na důchod má smysl jen tehdy, pokud je garantováno, že po dlouhodobém spoření, (řádově desítky let) se úspory neznehodnotí inflací, kdy by reálná kupní síla těchto úspor mohla být, v době jejich čerpání, velmi malá.

Dále je nutné garantovat, aby nedošlo k znehodnocení těchto úspor kriminální činností.

Tyto dva „pilíře“ nemůže zajistit žádná soukromá společnost, ale jen stát, a proto pokud chceme mít opravdu fungující a důvěryhodný penzijní systém, musí být tyto dvě základní a klíčové podmínky garantovány státem.

Podle mého názoru, by v penzijním systému u starobních penzí neměly být žádné prvky solidarity. Nepovažuji za spravedlivé, aby pracovníci, kteří mají vyšší příjmy „dotovali“ ty, kteří mají příjmy nízké. Také není morální, aby ti, kteří skoro celý produktivní život často svojí poctivou prací přispívali do penzijního systému a při předčasném úmrtí se penze ani nedočkali, tak „dotovali“ třeba i lajdáky, kteří se naopak dožijí vysokého věku, což je pak zase na úkor finančních příjmů pro pozůstalé. Na principu solidarity by měly stále zůstat penze invalidní a sirotčí.

Stát za to, že by garantoval tyto dva klíčové pilíře mého návrhu, tj. zachování reálné kupní síly úspor na starobní penze každoroční valorizací o inflaci a dále ochranu před kriminálním znehodnocení úspor, tak za to by si stát, pokud by to finanční situace dovolovala, mohl peníze půjčovat za velmi přísných podmínek i do státního rozpočtu.

Spoření občanů do soukromých penzijních fondů považuji z dlouhodobého hlediska stále za velmi, velmi rizikové.

O tom, jaké skutečné záměry mají penzijní fondy, píše Vladimír Bezděk (bývalý předseda expertní komise všech parlamentních stran pro penzijní reformu) ve svém článku: „Když si penzijní kapr napouští rybník“, zveřejněném v Hospodářských novinách dne 2.7.2007. Tento článek velmi pěkně vystihuje současnou situaci kolem penzijních fondů, na kterou také i já kriticky poukazuji ve svém alternativním návrhu penzijní reformy.

Měli bychom se poučit především z chyb slovenské a maďarské penzijní reformy. Neměli bychom také dovolit, aby důchodovou reformu vzaly do rukou penzijní fondy, protože konečné rozhodnutí by mělo být jen na nás, občanech.

Protože jde zatím jen o hledání co možná nejlepšího řešení tohoto aktuálního problému, chtěl bych tímto svým textem informovat o tom, že také existuje i alternativní návrh oproti návrhům parlamentních stran, a to zejména proto, aby se mohla rozvinout i veřejná diskuse o tomto mém návrhu, protože jen veřejná diskuse může ukázat, jakou penzijní reformu by si občané skutečně přáli.

Podrobnější - pracovní verze návrhu, včetně odpovědí na oponentní názory, je přístupná na webové stránce www.penzijni-reforma.nazory.cz

Návrh je kompromisem mezi pravicovým a levicovým přístupem k penzijní reformě, protože jak už čas ukázal, tak bez politického kompromisu se v našem státě s reformou důchodů nemůžeme pohnout kupředu.

Nabízím k veřejné diskusi alternativní návrh penzijní reformy, který je zásadní reformou dosavadního systému, kdy se už nepočítá s existencí penzijních fondů. Novým způsobem se řeší i možné financování státních dluhopisů. Dlouhodobé státní dluhopisy patří k nejbezpečnějším cenným papírům vůbec a mezi investory o ně bývá mimořádný zájem. Těmi investory, v případě státních dluhopisů, by se v novém penzijním systému stali přímo občané státu a ne žádné banky a fondy. Prostě tito „prostředníci“ by byli „vytěsněni“ ve prospěch občanů, kteří by z toho měli tak svůj přímý prospěch.

Návrhem se vyhoví levicovým stranám a odborům, že pro občany starší 15ti let v době zahájení penzijní reformy - podle systému České národní důchodové spořitelny (dále jen ČNDS) se nic nezmění, a že do konce svého života budou mít penzi podle současného penzijního systému. Navíc se těmto občanům zlepší podmínky v tom, že věk pro odchod do důchodu se sníží z 63 (65) na 61 let a jejich úspory v ČNDS budou nejen chráněny státem před znehodnocením kriminální činností, ale budou i každoročně úročeny ve výši inflace, čímž se nesníží jejich reálná kupní síla v době jejich čerpání. Stát bude mít na oplátku trvalý zdroj peněz od občanů nejen pro dofinancování celé penzijní reformy, ale také i k financování státních dluhopisů.

Návrh novým způsobem řeší zvýšení zásluhovosti, čímž vychází vstříc i požadavkům Ústavního soudu. Svým pojetím také mj. vede i k tolik potřebné změně v chování lidí, tj. k větší zodpovědnosti každého občana za svůj život i životní standard.

Na druhou stranu návrh řeší, jak zabránit zavedení opt-outu. Protože pokud to se nepodaří, tak dojde k nevratným změnám v důchodovém systému, a to ve prospěch soukromých penzijních fondů.

Vlastní alternativní návrh reformy se proto vztahuje na fyzické osoby s trvalým pobytem v České republice, které v době zahájení penzijní reformy dosáhnou 15ti let a osob mladších.

Starobní penze jsou nově řešeny formou spoření v ČNDS, nejsou tedy na principu pojištění. Co si každý naspoří, to bude mít. To povede nejen k větší motivaci občanů k práci, ale i k celkově odpovědnějšímu přístupu k životu. Není stanovena žádná pevná hranice odchodu do důchodu - byla by zcela individuální.

Invalidní a sirotčí penze budou všem občanům zajištěny na principu pojištění a solidarity bohatých s chudými. Samozřejmě, že se počítá s tím, že u invalidních penzí, u sociálně slabých občanů, pomohou navíc ještě i různé charitativní organizace. U bohatých občanů se předpokládá, že se sami připojistí u některé ze soukromých pojišťoven.

Návrh penzijní reformy by oddělil finanční podnikání bohatých lidí od spoření obyčejných občanů. Pro obyčejné občany by úplně stačilo spoření v ČNDS, (maximálně měsíčně 25% z průměrné hrubé mzdy ve státní správě).

Stát nebude muset zajišťovat archivaci evidenčních listů důchodového pojištění, čímž se také velmi ušetří a zamezí se tak i případné ztrátě těchto dokladů a vyloučí se riziko, že nebude důchod vůbec vyměřen.

Zrušením penzijních fondů se ušetří na provizích a reklamě, které zvyšují náklady penzijních fondů na úkor výnosů pro klienty. ČNDS by žádné provize nikomu nemusela vyplácet.

Zjednoduší se tak nejen dozor státu nad úsporami občanů, ale i celkově je systém ČNDS velmi jednoduchý a srozumitelný pro občana, na rozdíl od současných velmi složitých a komplikovaných výpočtů.

Systém ČNDS je také cestou, jak se alespoň částečně vymanit ze závislosti státu na hodnocení ratingových agentur a nevyzpytatelnosti zejména zahraničních věřitelů - investorů do státních dluhopisů.

Staří lidé budou mít bezpečně uložené peníze v ČNDS (na každé poště) a nebudou nuceni mít peníze doma „pod polštářem“, kde je může o tyto peníze připravit kdejaký podvodník.

Staří, nezkušení a méně vzdělaní občané nebudou „nuceni“ sledovat hospodaření penzijních fondů, nebudou vystaveni někdy i neférovým manipulacím ze strany dealerů jednotlivých penzijních fondů, kteří si mezi sebou přetahují klienty. Každý nemá to vzdělání a čas aby sledoval vývoj v této oblasti a orientoval se do kterého fondu má vstoupit a případně jakou z variant spoření si vybrat.

Bohatým a schopným, kteří mají zájem i čas sledovat vývoj na kapitálových trzích nic nebrání v tom, aby mimo spoření v ČNDS investovali své nadbytečné peníze třeba i v jiných finančních produktech, kde si zajistí vyšší výnosy.

Stát velmi ušetří na tom, že nebude muset vydávat v takovém rozsahu státní dluhopisy. Systém ČNDS je pro stát i občany ještě výhodnější než připravovaný prodej stáních dluhopisů občanům v roce 2011.

Pro ty, pro které by byl výše uvedený alternativní návrh penzijní reformy přesto stále nepřijatelný, jako celek, tak pro ty ještě nabízím k zamyšlení následující kompromisní řešení:

- současný, průběžně financovaný systém by zůstal beze změn. Odvody na sociální pojištění by zůstaly na stávající úrovni 28%. (Nebyl by tak žádný důvod zvyšovat DPH z 10% na 19% a v důsledku toho i zvyšovat kompenzace důchodcům a rodinám s dětmi, kteří mají jiný spotřební koš.)

- u nových smluv penzijního připojištění a stavebního spoření s platností od 1.1.2012 by se úplně zrušil státní příspěvek. U starých smluv, s platností před tímto datem, by se dále příspěvek vyplácel, ale nebylo by možné platnost těchto smluv účelově prodlužovat - zejména u stavebního spoření - zvyšováním cílové částky.

- jako náhradu za zrušení státní podpory u penzijního připojištění a stavebního spoření by bylo občanům umožněno nově si spořit ve „veřejnoprávním fondu“ - v České národní důchodové spořitelně (ČNDS) za oboustranně velmi výhodných podmínek uvedených v mém alternativním návrhu penzijní reformy, (úročení úspor ve výši inflace a možný výběr úroků až po dosažení věku 55ti let).

- úspory, které by stát získal zavedením spoření občanů v ČNDS by mohly být využity nejen k dofinancování deficitu průběžného systému, ale i ke zvýšení penzí těm, kteří mají plat vyšší než 36 tisíc Kč tak, jak požaduje nález Ústavního soudu. Naopak by se vůbec nemusely snižovat penze 80% budoucích důchodců, kteří mají platy nižší než 36 tisíc. V tomto směru je návrh předložený MPSV velmi nespravedlivý, protože snižuje důchody středně příjmové skupině, místo toho aby řešil úniky příjmů do daňových rájů, razantní postih práce na černo a zejména aby vrátil zpět úpravy daní a pojistného, ke kterým došlo během reformy veřejných financí v letech 2008-2009, které připravily důchodový účet o 25 miliard. Přitom ještě v roce 2007 byl na důchodovém účtu přebytek 13 miliard korun.

Jsem přesvědčen o tom, že pokud by byl mnou navrhovaný kompromisní návrh penzijní reformy realizován, tak by to bylo výhodné nejen pro stát, ale zejména i pro občany.

 

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

Kompromisní návrh s opozičními stranami a odbory

Reforma penzí by neměla spočívat jen v úpravě parametrů průběžného systému, i když v krajním případě lze kdykoliv těmito úpravami udržovat tento systém funkční.

Současně platný systém lze řešit jen 3 parametrickými změnami. Buď se zvýší věková hranice odchodu do důchodu (63, 65, 70), nebo se zvýší výběr pojistného (28%, 30% 32%), nebo se sníží náhradový poměr výše důchodů (40%, 30%, 20%). Dále je nutné ovlivňovat i demografický vývoj tak, aby se rodilo více dětí.

Nepovažuji za slušné, aby stát řešil reformu na úkor občanů. Neustále zvyšovat věkovou hranici odchodu do důchodu je přímo nemravné. Už dnes se starobní důchody čerpají v průměru jen 10 let. Kdo v životě skutečně pracoval a neseděl, jak se říká, "jen v kanceláři", tak moc dobře ví o čem mluvím.

Pouze administrativní prodlužování věkové hranice odchodu do důchodu je velmi necitlivé ke konkrétním lidem, kteří nejsou žádné stroje. Myslím si, že rozdělení průměrného lidského života by mělo mít 3 etapy - 20 let mládí a přípravy na povolání, 40 let práce a 20 let čerpání penze, a že by to tak mělo ještě dlouho platit. Smyslem lidského života přece není to, že budeme nuceni pracovat skoro až do konce svého života. Zvýšení hranice odchodu do důchodu na 65 let může zvýšit nejen počet nezaměstnaných, ale zejména zvýší růst počtu invalidních důchodů, čímž se tak celková situace ještě zhorší. Pokud by se věk odchodu měl prodlužovat, tak jen na základě přímé úměrnosti ke zvyšování věku dožití. Pokud se věk dožití prodlouží o 1 rok, tak o jeden rok by se mohl prodloužit i odchod do důchodu. Tedy z 60ti let na 61 let atd.

Zvyšování pojistného také není řešením, protože zvyšuje vedlejší náklady na práci a snižuje tak schopnost našich výrobků konkurovat na světových trzích.

Vím, že se naopak uvažuje o snižování pojistného, ale to musí být zase kompenzováno zvýšením sazby DPH. Zvýšení DPH musí být zase kompenzováno důchodcům a rodinám s dětmi, kteří mají jiný spotřební koš. Prostě tento postup přes DPH - konkrétně v případě důchodové reformy, považuji nejen za velmi komplikovaný, ale zejména za necitlivý a nešťastný, protože ani zavedení kompenzací pro důchodce a rodiny s dětmi nebude pro ně ve skutečnosti výhodnější než ponechání DPH na 10%. Obávám se, že snižování pojistného ještě více rozvrátí průběžný systém.

Situace vůbec nevyžaduje tak razantní zásah do systému, když se nabízí jednoduché řešení zavedením systému ČNDS.

Snižování výše důchodů je také vůči lidem nemravné. Jestliže si celý život řádně platili pojistné, tak úroveň důchodu by měla být na solidní úrovni. Jestliže se dnes u důchodů pohybuje náhradový poměr kolem 40% z hrubé mzdy, tak tato hranice by měla být zachována, nebo spíše ještě zvýšena alespoň na 50%. Udržení alespoň 40% hranice by měl zajistit stát, a to i za cenu případných dotací ze státního rozpočtu. Při zavedení systému ČNDS by toto vyřešila půjčka přímo od spořících si občanů.

K otázce demografického vývoje mám také zásadní výhrady. Pobízení lidí, aby měli více dětí, může být velmi, velmi kontraproduktivní. V situaci, kdy se celosvětově zvyšuje nezaměstnanost způsobená mj. i krizí z nadvýroby, může zvyšování počtu dětí vést jen do jisté pasti v tom smyslu, že si do budoucna zvýšíme i počty nezaměstnaných, kteří budou závislí na sociálních podporách ze státního rozpočtu, a tak krizi s financováním penzijního systému si ještě více prohloubíme. Navíc je všeobecně známé, že větší počty dětí mívají převážně ti méně vzdělaní.

Jak jsem z různých diskusí o reformě vypozoroval, tak velká většina občanů se zcela oprávněně obává povinného spoření do soukromých penzijních fondů. Právě proto dobrovolné, státem garantované spoření v systému ČNDS může tyto obavy odstranit.

Já bych navrhoval řešení penzijní reformy o dvou pilířích.

První pilíř

- dosavadní průběžný systém by zůstal beze změn.

Pouze by se snížilo zastropování pojistného ze šestinásobku na pětinásobek. Vyhoví se Ústavnímu soudu, který naštěstí přesně nevymezil míru zásluhovosti a solidarity. Stačí jen pětinásobek, není nutné snižovat na čtyř nebo trojnásobek, a tím ještě více a zcela zbytečně prohlubovat deficit.

Odvody na sociální pojištění by zůstaly na stávající úrovni 28%. (Nebyl by tak žádný důvod zvyšovat DPH z 10% na 19% a v důsledku toho i zvyšovat kompenzace důchodcům a rodinám s dětmi, kteří mají jiný spotřební koš.)

Druhý pilíř

- spořící, dobrovolný, podle systému České národní důchodové spořitelny (ČNDS).

Jako náhradu za zrušení státní podpory u penzijního připojištění, stavebního spoření a životního pojištění by bylo občanům umožněno nově si spořit ve "veřejnoprávním fondu" - v České národní důchodové spořitelně (ČNDS) za oboustranně velmi výhodných podmínek uvedených v mém alternativním návrhu penzijní reformy, (úročení úspor ve výši inflace a možný výběr úroků až po dosažení věku 55ti let).

Posilovat udržitelnost systému jeho další diverzifikací považuji za zcela chybné směřování.

90% občanů vůbec nepotřebuje mít peníze rozestrkané všude možně a ztrácet tak nad nimi přehled. Stačí jen jeden státní "fond", který bude garantovat to hlavní, a to je, že se jeho úspory nerozkradou.

Čím větší by měl být komerční pilíř, tím více by se musely měnit některé daně. Což by vše velmi, velmi komplikovalo. Proto si myslím, že právě a jen systém ČNDS by naprosto postačoval.

Bohatým a schopným, kteří mají zájem i čas sledovat vývoj na kapitálových trzích nic nebrání v tom, aby mimo spoření v ČNDS investovali své nadbytečné peníze třeba i v jiných finančních produktech, kde si zajistí vyšší výnosy.

K často diskutované otázce, že i stát může zbankrotovat. To je sice pravda, ale na druhou stranu dle mých informací dosud žádný stát v EU nezbankrotoval, zatímco řada penzijních fondů ano. Všem, kteří straší bankrotem státu a nahánějí nás do soukromých penzijních fondů říkám. Stát, na rozdíl od penzijních fondů, nemůže tak snadno zbankrotovat, protože má vždy dostatek majetku na prodej. Řekové pěkné ostrovy a my zase Karlštejn.

Současný deficit důchodového systému se pohybuje kolem 30 miliard ročně, při výši odvodu na sociální pojištění 28%. Jde tedy o to, jak každoročně získat těch chybějících cca 30 miliard.

Zde je několik příkladů:

- stát velmi ušetří na tom, že nebude muset vydávat v takovém rozsahu státní dluhopisy. (Odhad - každý rok by úspory občanů v ČNDS rostly o 60 miliard - byl by to tak určitý "polštář" pro reformu). Částečně se stát vymaní i ze závislosti na hodnocení ratingových agentur a nevyzpytatelnosti zejména zahraničních věřitelů - investorů do státních dluhopisů.

- u nových smluv penzijního připojištění, stavebního spoření a životního pojištění s platností od 1.1.2012 by se úplně zrušil státní příspěvek a daňové zvýhodnění. U starých smluv, s platností před tímto datem, by se dále příspěvek vyplácel, ale nebylo by možné platnost těchto smluv účelově prodlužovat.

- ušetří se i tím, že není nutné snižovat zastropování pojistného ze šestinásobku na trojnásobek průměrné mzdy, ale stačí jen na pětinásobek. Vyhoví se Ústavnímu soudu, který naštěstí přesně nevymezil míru zásluhovosti a solidarity.

- stát také velmi ušetří, když bude urychleně řešit boj proti korupci, zdanění hazardu, úniky příjmů do daňových rájů, razantní postih práce na černo a zejména když vrátí zpět úpravy daní a pojistného, ke kterým došlo během reformy veřejných financí v letech 2008-2009, které připravily důchodový účet o 25 miliard. Přitom ještě v roce 2007 byl na důchodovém účtu přebytek 13 miliard korun. To, že v minulosti stát přebytky na výběru pojistného používal do státního rozpočtu, a nyní by to měl do systému postupně vracet, nemá smysl dále rozebírat.

- Systém ČNDS je pro stát i občany ještě výhodnější než připravovaný prodej stáních dluhopisů občanům v roce 2011. Ušetří se nejen na nákladech na emisi dluhopisů, ale i na jejich distribuci.

Systém ČNDS by chránil proti inflaci, když by úspory byly úročeny ve výši inflace. Za 40 let spoření by si občan mohl naspořit maximálně 2,4 milionu Kč plus úroky (v dnešních relacích), a za ty se stát může bez problému zaručit. Už dnes banky pojišťují úspory na 100 tisíc euro.

Co se týká zvýhodnění rodin s dětmi v penzijním systému. Není nutné zavádět administrativně náročné a velmi komplikované způsoby přerozdělování přes nějaké prostředníky (generační fond), když slušně vychované děti mohou podporovat své rodiče napřímo. Už dnes ministr Drábek počítá s posílením vzájemné vyživovací povinnosti v rámci členů rodiny. Jinak pouze mechanické zvýhodňování rodin s dětmi není správné, protože nikdy nemáte záruku, že špatně vychované děti jen nerozšíří armádu nezaměstnaných - závislých na podpoře státu.

Dá se předpokládat, že převážná většina občanů by postupně přesunula svoje úspory z bank do výhodnějšího systému ČNDS. Nevidím na tom nic špatného pro občana. Občané tady nejsou kvůli bankám, ale banky jsou tady od toho, aby sloužily občanům. To se ale zatím moc nedaří. Privatizací bank bylo slibováno, že se zvýšením konkurenčního prostředí se sníží i poplatky. Realita je však taková, že naše banky se na nás občany pěkně "domluvily" a ordinují nám jedny z nejvyšších bankovních poplatků v Evropě. Nevidím proto žádný důvod, aby založením ČNDS se bral nějaký ohled na soukromé banky. Jinak spoření v ČNDS by bylo v omezené výši - měsíčně maximálně 25% z průměrné hrubé mzdy ve státě.

Jsem přesvědčen o tom, že pokud by byl mnou navrhovaný kompromisní návrh penzijní reformy realizován, tak by to bylo výhodné nejen pro stát, ale zejména i pro občany.

 

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

Odpovědi na oponentní názory

 

Oponent:

Jak byste odpověděl na argument, že ekonomické soupeření v rámci světa si vynucuje snížení zátěže ekonomicky aktivní populace, aby byla schopna čelit tvrdé konkurenci Číny a Indie, kteréžto země nechávají důchodce se o sebe postarat samotné? A až se za pár desítek let dostaví konkurence africká s další miliardou lidí, co si v rozmazlené euroatlantické společnosti počneme? Necháme se rozvrátit barbary jako Řím? Tento pohled je legitimní a z evolučního hlediska je řízené snižování životní úrovně lidí jednou z možností, jak čelit dravým východním ekonomikám.

 

Odpověď:

To je na velké povídání. Přece je vyloženě absurdní se snažit snížit naše vedlejší náklady na práci a životní úroveň na úroveň rozvojových zemí jen proto, abychom jim mohli konkurovat. Představte si, že dokonce pan Špidla, když byl eurokomisařem, tak jel do Číny jejich vládě radit, aby naopak oni zavedli pro své pracující stejné sociální výhody, jako mají naši pracující v Evropě. Tím by se zdražila jejich práce a jejich konkurenceschopnost proti nám by se snížila. Samozřejmě že nepochodil. To co píši je fakt a mám na to i důkaz v podobě článku v tisku.

http://ekonomika.ihned.cz/c1-22745730-spidla-eu-by-mela-do-ciny-vyvezt-svuj-socialni-system

Mj. můj původní návrh jisté řešení navrhoval:

„U občanů 15ti letých v době zahájení penzijní reformy a mladších se sníží vedlejší náklady na jejich práci, kdy se sníží důchodové pojištění pro zaměstnavatele z dosavadních 21,5% na 8% hrubé mzdy. U zaměstnanců se sníží důchodové pojištění z 6,5% na 2% z vyměřovacího základu. U OSVČ z 28% na 10%. Toto pak povede i k většímu zájmu zaměstnavatelů zaměstnávat mladé lidi. Výsledných 10% na důchodové pojištění z vyměřovacího základu pak bude ukládáno do „Státního invalidního a sirotčího důchodového fondu“, z kterého budou hrazeny invalidní a sirotčí důchody jen občanů 15ti letých a mladších ke dni zahájení penzijní reformy.“

 

Oponent:

1) V současné době je důchodový systém solidární, tj. osoby s nízkým příjmem z něho čerpají dvojnásobek toho, co vložily, zatímco osoby s vysokým příjmem i čtvrtinu. Aby osoby s nižším příjmem měly srovnatelný důchod, musely by odvádět do systému cca 45 své hrubé mzdy, zatímco osoby s vyšším příjmem pouze 5-8%. Je toto vaším záměrem, zcela odstranit solidaritu a zatížit chudší lidi výrazně drastickými odvody? Nebylo by to destruktivní na zaměstnanost těchto lidí? Měli by tito lidé vůbec peníze na to, aby uživili děti?

 

Odpověď:

Jak už jsem uvedl, tak dosavadní průběžný a solidární systém by zůstal beze změn.

Pouze by se snížilo zastropování pojistného ze šestinásobku na pětinásobek. Vyhoví se Ústavnímu soudu, který naštěstí přesně nevymezil míru zásluhovosti a solidarity. Stačí jen pětinásobek, není nutné snižovat na čtyř nebo trojnásobek, a tím ještě více a zcela zbytečně prohlubovat deficit. Mým záměrem je současně platnou solidaritu v průběžném systému ponechat.

 

Oponent:

2) Z čeho byste financoval důchody lidí, kteří ještě dojíždějí průběžný systém, ale už nikdo (nebo výrazně méně lidí) do průběžného systému neodvádí? Krylo by se to dluhopisy? Máte vyčíslen transformační deficit? Já ho odhaduji tak na 1,8 biliónu korun, což překračuje dnešní státní dluh. Chápu, že tento dluh by byl kryt novými vklady plátců nového systému, ale pak se celý systém mění de facto na průběžný plně ekvivalentní systém - v podstatě NDC bez složky solidární penze.

 

Odpověď:

Nevím zda jsem se nevyjádřil nesrozumitelně. To, na co se ptáte, se týká mého původního návrhu, který jsem v podstatě opustil. Z návrhu by zůstal pouze způsob spoření podle systému ČNDS  - tj. způsob spoření na každé poště a úročení vkladů ve výši inflace atd. O žádné dojíždění průběžného systému by se nejednalo. Průběžný systém by nadále zůstal beze změny a tvořil by první pilíř. Druhý pilíř by byl spořící – zásluhový a dobrovolný, podle systému České národní důchodové spořitelny (ČNDS).

 

Oponent:

3) V běžném roce, až by všichni byli v novém systému, by bylo potřeba vydat v dnešních cenách dluhopisy kolem 220 mld. Kč, aby je mohli lidé nakoupit. Co když bude rozpočet vyrovnaný a nebude potřeba vydávat další dluhopisy? Pak by se vybrané peníze použily na výplatu peněz novým důchodcům? To je ale přesně průběžný systém.

 

Odpověď:

To, na co se ptáte, se týká mého původního návrhu, který jsem v podstatě opustil. Viz předchozí odpověď. Princip „dluhopisů“ v systému ČNDS znovu vysvětluji v následující odpovědi na otázku č.4.

 

Oponent:

4) V případě inflačního zhodnocování by se Vám rozevřely nůžky mezi důchodci a pracujícími díky tomu, že reálné mzdy rostou rychleji než inflace.

 

Odpověď:

Nůžky by se neotevřely, protože první pilíř  - průběžný – by zůstal, a tomuto by  bránil stejně jako dosud.

Druhý pilíř by byl jen pro ty občany, kteří si dokáží uspořit nějaké další peníze. V podstatě ti nejchudší by zůstali v dosavadním - prvním průběžném a solidárním pilíři.

Ještě poznámka.

Můj systém v praxi nepracuje s dluhopisy, to už jsem také v textu popisoval.

- stát velmi ušetří na tom, že nebude muset vydávat v takovém rozsahu státní dluhopisy. (Odhad - každý rok by úspory občanů v ČNDS rostly o 60 miliard - byl by to tak určitý „polštář“ pro reformu). Částečně se stát vymaní i ze závislosti na hodnocení ratingových agentur a nevyzpytatelnosti zejména zahraničních věřitelů – investorů do státních dluhopisů.

-Systém ČNDS je pro stát i občany ještě výhodnější než připravovaný prodej stáních dluhopisů občanům v roce 2011. Ušetří se nejen na nákladech na emisi dluhopisů, ale i na jejich distribuci.

 

Oponent:

aha, já jsem to z toho pochopil tak, že to spoření přes dluhopisy má postupně nahradit průběžný systém. Protože jinak nevidím důvod, proč by se do dobrovolného dluhopisového systému nemohli zapojit osoby starší 15 let.

Jestli to teď dobře chápu, Váš dluhopisový pilíř by byl dobrovolný a v podstatě jen vytvářel doplňkové zdroje k průběžnému pilíři, pokud by z jakýchkoliv důvodů kolaboval. V tom případě už podobný systém máme, pravda, přiživují se na něm penzijní fondy. Ale i správa dluhopisů přes Váš institut by něco spolkla, tak kolem 0,8% objemu, což by výnosy poněkud redukovalo. Vaše řešení tedy vede na zavedení jednoho státního "penzijního" fondu, který by investoval výhradně do českých dluhopisů. S ohledem na dobrovolnost by tedy požadavky na objem byly zjevně menší než v případě povinného, takže by to mohlo být průchozí.

Nevím, jak váš systém řeší případ demografické krize pro lidi, kteří si přes dluhopisy nic nenaspořili, to by jim asi musely důchody poklesnout. A to by se týkalo zejména chudších lidí. Je to tak?

Pokud to máte postaveno jako dobrovolné, já osobně bych s tím velký problém neměl, kromě té demografie, ale to by se dalo vyřešit. Je to v podstatě varianta dobrovolného NDC (doplněná o masivní solidární penzi z průběžného systému, který chcete ponechat). Co vím naprosto jistě, ODS ani TOP09 by podobnou variantu nikdy neschválili.

 

Odpověď:

Vážený pane, to jste dobře pochopil, že to spoření přes „dluhopisy“ mělo v mém původním návrhu postupně nahradit průběžný systém – jen u starobních penzí. Je pravda, že do toho dobrovolného „dluhopisového“ systému by se mohli zapojovat jen osoby starší 15 let.

To, proč uvádím slovo dluhopisy do uvozovek znamená, že stát - v systému ČNDS - by prakticky žádné dluhopisy neemitoval a nedistribuoval, protože by používal přímo úspory občanů v ČNDS, jako případnou půjčku do státního rozpočtu, čímž by se ušetřily až stovky milionů v nákladech na emise dluhopisů, což by bylo mnohem výhodnější, než v současné době připravovaný prodej státních dluhopisů občanům v letošním roce. (Odhad - každý rok by úspory občanů v ČNDS rostly o 60 miliard - byl by to tak určitý „polštář“, a to nejen pro reformy, ale i pro státní rozpočet).

Jinak to chápete dobře, že by ten druhý – spořící „dluhopisový“ pilíř byl dobrovolný a v podstatě by vytvářel jen doplňkové zdroje k průběžnému pilíři, pokud ten by z jakýchkoliv důvodů kolaboval.

To jak píšete, že podobný systém už, pravda, máme a přiživují se na něm penzijní fondy, tak to jste přesně uhodil hřebík na hlavičku. Právě o to mně jde.

Pokud by se měl někdo na úsporách občanů přiživovat, tak jedině stát, a to za to, že by úspory úročil ve výši inflace a chránil je i před kriminální činností.

Nevidím proto sebemenší důvod, aby se na spoření občanů přiživovaly penzijní fondy. A vím, že stejně se mnou to tak vnímá převážná většina občanů. Odpor občanů spořit si povinně v penzijních fondech je opravdu velmi značný, a to by tvůrci penzijní reformy měli plně respektovat, protože jinak by to spíše vypovídalo o jejich lobbistických snahách ve prospěch penzijních fondů, než jak hájit zájmy občanů.

Navíc spořením cca 500 Kč měsíčně si na žádnou penzi ani za 40 let spoření neuspoříte, a to nemluvím o rizicích a dosavadních úrokových výnosech penzijních fondů.

Ve svém posledním kompromisním návrhu jsem zcela ustoupil od zrušení penzijních fondů, což jsem nahradil tím, že - u nových smluv penzijního připojištění, stavebního spoření a životního pojištění s platností od 1.1.2012 by se úplně zrušil státní příspěvek a daňové zvýhodnění. U starých smluv, s platností před tímto datem, by se dále příspěvek vyplácel, ale nebylo by možné platnost těchto smluv účelově prodlužovat.

Navíc trvat na tom, aby si občané museli povinně spořit do soukromých penzijních fondů považuji přímo za zločin.

Tím, že by se od 1.1.2012 úplně zrušil státní příspěvek a daňové zvýhodnění, by se i narovnal trh, který je tímto velmi deformován. Právě toto zrušení státní podpory v těchto 3 finančních produktech by se mělo velmi líbit ministrovi financí Kalouskovi, který proti deformacím tržního prostředí tak usilovně bojuje. Penzijní fondy a stavební spořitelny by tak byly postaveny na stejnou úroveň s podílovými fondy a hypotéčními bankami.

Jako náhradu za zrušení státní podpory u penzijního připojištění, stavebního spoření a životního pojištění by bylo občanům umožněno nově si spořit ve „veřejnoprávním fondu“ - v České národní důchodové spořitelně (ČNDS) za oboustranně velmi výhodných podmínek uvedených v mém alternativním návrhu penzijní reformy, (úročení úspor ve výši inflace a možný výběr úroků až po dosažení věku 60ti let).

Nedocházelo by tak k účelovému prodlužování spoření v penzijních fondech a stavebních spořitelnách, protože občané by měli mnohem výhodnější náhradu ve spoření v ČNDS. V minulosti právě u stavebního spoření docházelo k tomu, že když se zákonem zhoršovaly podmínky státní podpory spoření, tak občané si masově prodlužovali původní smlouvy, aby jim zůstaly původní - výhodnější podmínky. Právě toto by se při zavedení systému spoření v ČNDS nestalo, protože toto spoření by bylo nesporně výhodnější, a to nejen pro občany, ale i pro stát.

K Vašemu názoru, že: „Ale i správa dluhopisů přes Váš institut by něco spolkla, tak kolem 0,8% objemu, což by výnosy poněkud redukovalo.“ Vysvětlení jsem uvedl již výše – správa „dluhopisů“ v systému ČNDS by nic nespolkla.

Píšete, že: „Vaše řešení tedy vede na zavedení jednoho státního "penzijního" fondu, který by investoval výhradně do českých dluhopisů.“

Ano. V podstatě to je přesně tak.

Posilovat udržitelnost systému jeho další diverzifikací považuji za zcela, zcela chybné směřování.

90% občanů vůbec nepotřebuje mít peníze na penze rozestrkané všude možně a ztrácet tak nad nimi přehled. Stačí jen jeden státní „fond“, který bude garantovat to hlavní, a to je, že se jeho úspory nerozkradou.

Čím větší by měl být komerční pilíř, tím více by se musely měnit některé daně. Což by vše velmi, velmi komplikovalo. Proto si myslím, že právě a jen systém ČNDS by naprosto postačoval.

Bohatým a schopným, kteří mají zájem i čas sledovat vývoj na kapitálových trzích nic nebrání v tom, aby mimo spoření v ČNDS investovali své nadbytečné peníze třeba i v jiných finančních produktech, kde si zajistí vyšší výnosy.

K případu demografické krize. Nikdo dnes nemůže s nějakou zárukou říci co bude za 10, 20, 40 let. Strašení demografickou krizí považuji za až příliš silně přehnané a účelové, které má spíše odůvodňovat přímo radikální změny v současném systému ve prospěch penzijních fondů.

V systému, který navrhuji by to bylo tak, že ti, úplně nejchudší, kteří ani dnes by nesplnili podmínky pro přiznání starobního důchodu (povinnost odpracovat 25 (35) let apod.), tak ti by dostali státní podporu - v jednotné výši - solidární existenční minimum ve výši 10% z průměrné hrubé mzdy ve státě. Toto by alespoň trochu motivovalo právě tyto občany, aby si sehnali nějakou práci a případně si i začali spořit v ČNDS.

Ti, kteří by si dokázali spořit navíc - i v ČNDS - tak ti by měli přilepšení ke státnímu důchodu, který by dostávali z průběžného solidárního systému.

Ti, kteří by sice splnili podmínky pro vyměření státního důchodu z průběžného systému, ale na spoření v ČNDS by jim už žádné finance nezbyly, by měli jen tento jeden státní - průběžně financovaný solidární důchod.

Podstatné je to, že systém ČNDS a všechna další opatření, která ještě navrhuji, by generoval takové úspory, že současný náhradový poměr ve výši 40% z hrubé mzdy by mohl být s dlouhodobým výhledem zachován.

Jsem přesvědčen, že takto nastavený systém by mohl fungovat řádově desítky let. Pokud by přesto došlo k nějakému nepředvídatelnému dočasnému výkyvu, tak vždy se může přistoupit k parametrickým úpravám (zvýšení odvodu do pojištění, zvýšení věku pro odchod, snížení náhradového poměru), ale nejdříve, než by se k těmto nepopulárním krokům muselo přistoupit by se mohl ještě použít – formou půjčky - „polštář“ - vytvořený v ČNDS v řádu stovek, později až tisíců miliard.

Vašemu pesimistickému tvrzení, že víte naprosto jistě, že ODS ani TOP09 by podobnou variantu nikdy neschválili bych uvedl.

Nejdříve je nutné s touto variantou seznámit všechny parlamentní strany a odbory a pokusit se o dohodu.

Protože - Prosadit reformu silou 118 hlasů by byl přímo zločin, zvláště za situace, když existuje toto kompromisní řešení podle systému ČNDS.

Až jen široká veřejná diskuse by ukázala, jaká jsou konkrétní a věcná oponentní stanoviska k tomuto návrhu.

Jinak si myslím, že jak pan Nečas, tak pan Kalousek jsou racionálně uvažující politici a dobrými argumenty se nechají přesvědčit.

Vždy při posuzování různých variant je potřeba dát na váhy výhody a nevýhody toho kterého návrhu a pak rozhodnout podle toho, kde je váha těch kladů největší, protože v této záležitosti nemůže být nikdy naprosto ideální řešení, které by vyhovovalo všem.

Občané nejsou žádní hlupáci, když se ukazuje, že manipulativní a nátlakovou situaci kolem penzijních fondů vnímají velmi jasně a správně.

To je tak zatím ve stručnosti vše. Jinak pokud by bylo ještě cokoliv nejasné kolem tohoto mého návrhu, tak velmi rád se pokusím odpovědět.

 

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

Poslední verze

Alternativní návrh penzijní reformy

Kompromisní návrh s opozičními stranami a odbory

 

Parlamentní politické strany se stále nemohou dohodnout na kompromisním řešení penzijní reformy. Podle mého názoru se situace s časem nelepší, ale spíše se ještě více komplikuje. Pro opozici a odbory byla nepřijatelná nejen povinnost spoření do soukromých fondů, ale je nepřijatelné i zvýšení DPH z 10 na 17,5%.

Jak vláda na příjmovém účtu ministerstva financí rozliší peníze ze starého a nového DPH? To přece nejde. Takže nikdo vlastně neověří, že vláda ze zvýšeného DPH nepomáhá i státnímu rozpočtu.

Velmi těžko pak může být pravdivé tvrzení premiéra Petra Nečase, že cituji:

"Veškeré prostředky, které budou získány sjednocením sazeb DPH, budou použity důsledně a výlučně pouze v rámci důchodového systému. To znamená, že budou do poslední koruny využity ve prospěch důchodové reformy. Nebudou utraceny, nebudou projedeny."

Můj alternativní návrh řeší i to, aby se nemusela zvyšovat DPH, která by velmi poškodila nejen rodiny s dětmi a důchodce, ale zejména už i středně příjmové skupiny obyvatel, což by mohlo mít celkově negativní dopad na naši společnost.

Bylo by totiž velmi nešťastné, kdyby se nyní reforma prosadila silou 118 hlasů a třeba za čtyři roky ji jiná vláda zase zrušila.

Spoření na důchod má smysl jen tehdy, pokud je garantováno, že po dlouhodobém spoření, (řádově desítky let) se úspory neznehodnotí inflací, kdy by reálná kupní síla těchto úspor mohla být, v době jejich čerpání, velmi malá.

Dále je nutné garantovat, aby nedošlo k znehodnocení těchto úspor kriminální činností.

Tyto dva „pilíře“ nemůže zajistit žádná soukromá společnost, ale jen stát, a proto pokud chceme mít opravdu fungující a důvěryhodný penzijní systém, musí být tyto dvě základní a klíčové podmínky garantovány státem.

Stát za to, že by garantoval tyto dva klíčové pilíře mého návrhu, tj. zachování reálné kupní síly úspor na starobní penze každoroční valorizací o inflaci a dále ochranu před kriminálním znehodnocení úspor, tak za to by si stát, pokud by to finanční situace dovolovala, mohl peníze půjčovat za velmi přísných podmínek i do státního rozpočtu.

Spoření občanů do soukromých penzijních fondů považuji z dlouhodobého hlediska stále za velmi, velmi rizikové.

O tom, jaké skutečné záměry mají penzijní fondy, píše Vladimír Bezděk (bývalý předseda expertní komise všech parlamentních stran pro penzijní reformu) ve svém článku: „Když si penzijní kapr napouští rybník“, zveřejněném v Hospodářských novinách dne 2.7.2007. Tento článek velmi pěkně vystihuje současnou situaci kolem penzijních fondů, na kterou také i já kriticky poukazuji ve svém alternativním návrhu penzijní reformy.

Měli bychom se poučit především z chyb slovenské a maďarské penzijní reformy. Neměli bychom také dovolit, aby důchodovou reformu vzaly do rukou penzijní fondy, protože konečné rozhodnutí by mělo být jen na nás, občanech.

Protože jde zatím jen o hledání co možná nejlepšího řešení tohoto aktuálního problému, chtěl bych tímto svým textem informovat o tom, že také existuje i alternativní návrh oproti návrhům parlamentních stran, a to zejména proto, aby se mohla rozvinout i veřejná diskuse o tomto mém návrhu, protože jen veřejná diskuse může ukázat, jakou penzijní reformu by si občané skutečně přáli.

Navrhuji založit Českou národní důchodovou spořitelnu (dále jen ČNDS),

která by mohla být tím kompromisem mezi pravicovým a levicovým přístupem k penzijní reformě, protože jak už čas ukázal, tak bez politického kompromisu se v našem státě s reformou důchodů nemůžeme pohnout kupředu.

Návrh novým způsobem řeší zvýšení zásluhovosti, čímž vychází vstříc i požadavkům Ústavního soudu. Svým pojetím také mj. vede i k tolik potřebné změně v chování lidí, tj. k větší zodpovědnosti každého občana za svůj život i životní standard.

Na druhou stranu návrh řeší, jak zabránit zavedení opt-outu. Protože pokud to se nepodaří, tak dojde k nevratným změnám v důchodovém systému, a to ve prospěch soukromých penzijních fondů.

Návrh penzijní reformy by oddělil finanční podnikání bohatých lidí od spoření obyčejných občanů. Pro obyčejné občany by úplně stačilo spoření v ČNDS, (maximálně měsíčně 25% z průměrné hrubé mzdy ve státní správě).

Systém ČNDS je také cestou, jak se alespoň částečně vymanit ze závislosti státu na hodnocení ratingových agentur a nevyzpytatelnosti zejména zahraničních věřitelů – investorů do státních dluhopisů.

Staří lidé budou mít bezpečně uložené peníze v ČNDS (na každé poště) a nebudou nuceni mít peníze doma „pod polštářem“, kde je může o tyto peníze připravit kdejaký podvodník. Staří, nezkušení a méně vzdělaní občané nebudou „nuceni“ sledovat hospodaření penzijních fondů, nebudou vystaveni někdy i neférovým manipulacím ze strany dealerů jednotlivých penzijních fondů, kteří si mezi sebou přetahují klienty. Každý nemá to vzdělání a čas aby sledoval vývoj v této oblasti a orientoval se do kterého fondu má vstoupit a případně jakou z  variant spoření si vybrat.

Bohatým a schopným, kteří mají zájem i čas sledovat vývoj na kapitálových trzích nic nebrání v tom, aby mimo spoření v ČNDS investovali své nadbytečné peníze třeba i v jiných finančních produktech, kde si zajistí vyšší výnosy.

Stát velmi ušetří i na tom, že nebude muset vydávat v takovém rozsahu státní dluhopisy. Systém ČNDS je pro stát i občany ještě výhodnější než připravovaný prodej stáních dluhopisů občanům v roce 2011.

Kompromisní návrh penzijní reformy o dvou pilířích.

První pilíř

- dosavadní státní, solidární a průběžný systém by zůstal beze změn.

Pouze by se snížilo zastropování pojistného ze šestinásobku na pětinásobek. Vyhoví se Ústavnímu soudu, který naštěstí přesně nevymezil míru zásluhovosti a solidarity. Stačí jen pětinásobek, není nutné snižovat na čtyř nebo trojnásobek, a tím ještě více a zcela zbytečně prohlubovat deficit.

Odvody na sociální pojištění by zůstaly na stávající úrovni 28%.

(Nebyl by tak žádný důvod zvyšovat DPH z 10% na 17,5% a v důsledku toho i zvyšovat kompenzace důchodcům a rodinám s dětmi, kteří mají jiný spotřební koš.)

Reforma penzí by neměla spočívat jen v úpravě parametrů průběžného systému, i když v krajním případě lze kdykoliv těmito úpravami udržovat tento systém funkční.

Současně platný průběžný systém lze řešit jen 3 parametrickými změnami. Buď se zvýší věková hranice odchodu do důchodu (63, 65, 70), nebo se zvýší výběr pojistného (28%, 30% 32%), nebo se sníží náhradový poměr výše důchodů (40%, 30%, 20%). Dále je nutné ovlivňovat i demografický vývoj tak, aby se rodilo více dětí.

Nepovažuji za slušné, aby stát řešil reformu na úkor občanů. Neustále zvyšovat věkovou hranici odchodu do důchodu je přímo nemravné. Už dnes se starobní důchody čerpají v průměru jen 15 let. Kdo v životě skutečně pracoval a neseděl, jak se říká, „jen v kanceláři“, tak moc dobře ví o čem mluvím.

Pouze administrativní prodlužování věkové hranice odchodu do důchodu je velmi necitlivé ke konkrétním lidem, kteří nejsou žádné stroje. Myslím si, že rozdělení průměrného lidského života by mělo mít 3 etapy - 20 let mládí a přípravy na povolání, 40 let práce a 20 let čerpání penze, a že by to tak mělo ještě dlouho platit. Smyslem lidského života přece není to, že budeme nuceni pracovat skoro až do konce svého života. Zvýšení hranice odchodu do důchodu na 65 let může zvýšit nejen počet nezaměstnaných, ale zejména zvýší růst počtu invalidních důchodů, čímž se tak celková situace ještě zhorší. Pokud by se věk odchodu měl prodlužovat, tak jen na základě přímé úměrnosti ke zvyšování věku dožití. Pokud se věk dožití prodlouží o 1 rok, tak o jeden rok by se mohl prodloužit i odchod do důchodu. Tedy z 60ti let na 61 let atd.

Zvyšování pojistného také není řešením, protože zvyšuje vedlejší náklady na práci a snižuje tak schopnost našich výrobků konkurovat na světových trzích.

Vím, že se naopak uvažuje o snižování pojistného, ale to musí být zase kompenzováno zvýšením sazby DPH. Zvýšení DPH musí být zase kompenzováno důchodcům a rodinám s dětmi, kteří mají jiný spotřební koš. Prostě tento postup přes DPH – konkrétně v případě důchodové reformy, považuji nejen za velmi komplikovaný, ale zejména za necitlivý a nešťastný, protože ani zavedení kompenzací pro důchodce a rodiny s dětmi nebude pro ně ve skutečnosti výhodnější než ponechání DPH na 10%.

Jsem přesvědčen o tom, že snižováním pojistného se ještě více rozvrátí průběžný systém. Může totiž dojít k tomu, že do fondů pošlou peníze hlavně bohatší lidé. Jejich příspěvky zmizí ze současného průběžného systému, a pak se jeho problémy ještě více prohloubí. Jestliže stát počítá, že zvýšením DPH získá cca 58 miliard, tedy 5 800 Kč na jednoho občana a rok, čili na průměrnou čtyřčlennou rodinu 23 200 Kč ročně. To je 1 930 Kč měsíčně. Potom plánovaná měsíční kompenzace čtyřčlenné rodině ve výši cca 500 Kč je oproti tomu 4 krát nižší. Navíc zvýšení DPH ještě více sníží motivaci občanů si spořit na důchod, když případnou finanční rezervu by museli vložit do zvýšené DPH.

Snižování výše důchodů je také vůči lidem nemravné. Jestliže si celý život řádně platili pojistné, tak úroveň důchodu by měla být na solidní úrovni. Jestliže se dnes u důchodů pohybuje náhradový poměr kolem 40% z hrubé mzdy, tak tato hranice by měla být zachována, nebo spíše ještě zvýšena alespoň na 50%. Udržení alespoň 40% hranice by měl zajistit stát, a to i za cenu případných dotací ze státního rozpočtu. Při zavedení systému ČNDS by toto vyřešila půjčka přímo od spořících si občanů.

K otázce demografického vývoje mám také zásadní výhrady. Pobízení lidí, aby měli více dětí, může být velmi, velmi kontraproduktivní. V situaci, kdy se celosvětově zvyšuje nezaměstnanost způsobená mj. i krizí z nadvýroby, může zvyšování počtu dětí vést jen do jisté pasti v tom smyslu, že si do budoucna zvýšíme i počty nezaměstnaných, kteří budou závislí na sociálních podporách ze státního rozpočtu, a tak krizi s financováním penzijního systému si ještě více prohloubíme. Navíc je všeobecně známé, že větší počty dětí mívají převážně ti méně vzdělaní. Zatím nám žádná demografická krize nehrozí, když při cca 10% nezaměstnanosti máme cca 550 tisíc lidí bez práce. To je stále velká demografická rezerva, pro kterou je zapotřebí především zajistit nová pracovní místa.

 

Druhý pilíř

- nový, státem garantovaný zásluhový - spořící, dobrovolný, podle systému České národní důchodové spořitelny (ČNDS).

Jak jsem z různých diskusí o reformě vypozoroval, tak velká většina občanů se zcela oprávněně obává povinného spoření do soukromých penzijních fondů. Právě proto dobrovolné, státem garantované spoření v systému ČNDS může tyto obavy odstranit.

U nových smluv penzijního připojištění, stavebního spoření a životního pojištění s platností od 1.1.2012 by se úplně zrušil státní příspěvek a daňové zvýhodnění. U starých smluv, s platností před tímto datem, by se dále příspěvek vyplácel, ale nebylo by možné platnost těchto smluv účelově prodlužovat – zejména u stavebního spoření – zvyšováním cílové částky.

Tím, že by se od 1.1.2012 úplně zrušil státní příspěvek a daňové zvýhodnění, by se i narovnal finanční trh, který je tímto velmi deformován. Právě toto zrušení státní podpory v těchto 3 finančních produktech by se mělo velmi líbit ministrovi financí Kalouskovi, který proti deformacím tržního prostředí tak usilovně bojuje. Penzijní fondy a stavební spořitelny by tak byly postaveny na stejnou úroveň s podílovými fondy a hypotéčními bankami.

Jako náhradu za zrušení státní podpory u penzijního připojištění, stavebního spoření a životního pojištění by bylo občanům umožněno nově si spořit ve „veřejnoprávním fondu“ - v České národní důchodové spořitelně (ČNDS) za oboustranně velmi výhodných podmínek, (úročení úspor ve výši inflace a možný výběr úroků až po dosažení věku 60ti let).

Úspory, které by stát získal zavedením spoření občanů v ČNDS by mohly být využity nejen k dofinancování deficitu průběžného systému, ale i ke zvýšení penzí těm, kteří mají plat vyšší než 36 tisíc Kč tak, jak požaduje nález Ústavního soudu. Naopak by se vůbec nemusely snižovat penze 80% budoucích důchodců, kteří mají platy nižší než 36 tisíc. V tomto směru je návrh předložený MPSV velmi nespravedlivý, protože snižuje důchody středně příjmové skupině, místo toho aby řešil úniky příjmů do daňových rájů, razantní postih práce na černo a zejména aby vrátil zpět úpravy daní a pojistného, ke kterým došlo během reformy veřejných financí v letech 2008-2009, které připravily důchodový účet o 25 miliard. Přitom ještě v roce 2007 byl na důchodovém účtu přebytek 13 miliard korun.

Nabízím k veřejné diskusi alternativní návrh penzijní reformy, kde se novým způsobem řeší i možné financování státních dluhopisů. Dlouhodobé státní dluhopisy patří k nejbezpečnějším cenným papírům vůbec a mezi investory o ně bývá mimořádný zájem. Těmi investory, v případě státních dluhopisů, by se v novém penzijním systému stali přímo občané státu a ne žádné banky a fondy. Prostě tito „prostředníci“ by byli „vytěsněni“ ve prospěch občanů, kteří by z toho měli tak svůj přímý prospěch.

Občané by své úspory na důchod měly každoročně úročeny ve výši inflace a stát by na oplátku měl trvalý zdroj peněz od občanů pro financování státních dluhopisů.

 

Základní podmínky alternativního návrhu penzijní reformy.

1. K 1.9.2011 založit státní instituci „Česká národní důchodová spořitelna“ (ČNDS), která by fungovala na podobném principu jako současná Poštovní spořitelna. Úspory by byly úročeny minimálně ve výši inflace a úroky by nebyly zdaňovány. (Úroky by měly být takové, aby při dlouhodobém spoření nedocházelo k žádnému znehodnocení úspor, a tak ke snižování jejich reálné kupní síly). Úspory by byly chráněny státem i před znehodnocením těchto úspor kriminální činností. V ČNDS by mohly spořit jen fyzické osoby s trvalým pobytem v České republice starší 15ti let. Tato státní spořitelna - ČNDS by využívala infrastruktury České pošty. Náklady na zřízení by byly naprosto minimální, protože by stačilo jen vypracovat počítačový program pro spoření v ČNDS, a tento program instalovat do vybraných počítačů České pošty. Nic víc. Každodenně uložené peníze na přepážkách České pošty do ČNDS by byly obratem ukládány na účet u ČNB a část by byla téměř "okamžitě" použita pro financování provozu státu. Když by se například za první rok uspořilo v ČNDS 90 miliard, tak třeba z toho 50 miliard by mohlo být následující rok investováno např. do výstavby dálnic.
2. Způsob spoření:
   
   • pravidelně měsíčně – rozpětí od 100,-Kč do 5 000,-Kč. (maximálně měsíčně 25% z průměrné hrubé mzdy ve státní správě) Toto rozpětí by se každý rok valorizovalo o výši inflace.
   • jednorázově – možnost  „zpětně dospořovat“ až do celkově možné - omezené výše úspor (mimo úroků)
   • vkládat kdykoliv, a to na každé poště
3. Způsob výběru úspor:
   
   • kdykoliv – a to na každé poště, (nejdříve však vždy 1 měsíc od posledního výběru)
   • postupně – pravidelně měsíčně v dohodnuté výši
   • jednorázově – část nebo i všechny úspory
   • jen úroky vypláceny s odkladem – až po dosažení věku 60ti let nebo při skončení spoření
4. Úspory v ČNDS mohou přecházet na dědice a stejně tak jako úroky v ČNDS by nepodléhaly žádné dani – je to tak další pomoc pro pozůstalé.
5. Rozpětí, v kterém lze pravidelně měsíčně spořit by bylo k 1.1.2012 od 100,-Kč do 5 000,-Kč (maximálně měsíčně 25% z průměrné hrubé mzdy ve státní správě) s tím, že každý rok by se toto rozpětí valorizováno o výši inflace. Toto rozpětí je zavedeno proto, aby velmi bohatí lidé nezneužívali velmi výhodného úročení v ČNDS tím, že by si ukládali krátkodobě částky řádově v milionech korun a kdykoliv si je pak zase vybírali.
6. Jednorázové dospořování jen do výše celkových úspor (mimo úroků), je součin počtu kalendářních měsíců, které uplynuly od počátku spoření v ČNDS ( nejdříve však od 1.1.2012) až do doby jednorázového vkladu a maximální možné měsíční úložky (k 1.1.2012 – 5 000,-Kč, valorizované vždy o výši inflace za uplynulé roky).
   
   Příklad:  Každému občanovi s trvalým pobytem v ČR staršímu 15ti let k 31.12.2011 by byl automaticky založen osobní účet u ČNDS s účinností od 1.1.2012. Účet by byl aktivován až při prvním osobním vkladu na kterékoliv poště – podepsáním smlouvy. Způsob spoření. Například 15tiletý student, protože bude pokračovat ve studiu a nebude mít žádný finanční příjem, tak si nebude ani spořit v ČNDS. Po 10ti letech studií si už začne pravidelně měsíčně spořit např. 1 000,-Kč, (pro jednoduchost se v příkladech nepočítá s valorizovaným rozpětím spořené částky). Po dalších 10ti letech spoření bude mít na účtu svých vložených 120 000,-Kč + úroky. Následně se jeho finanční možnosti natolik zlepší, že bude mít možnost si dospořit na maximální možnou částku, proto může jednorázově vložit takovou částku, která ve svém součtu s dosavadními úsporami (mimo úroků) nepřekročí částku – 1 200 000,-Kč, (20 let od založení osobního účtu = 240 měsíců x 5 000,-Kč – což je maximálně možná spořená částka při daném rozpětí). Takže může dospořit jen maximálně 1 080 000,-Kč.
7. Za velmi přísných podmínek, tak aby nedošlo k ohrožení čerpání úspor, lze v mimořádných situacích použít finanční prostředky z ČNDS jako bezúročnou půjčku („polštář“) do státního rozpočtu, například k dofinancování prvního pilíře penzijního systému nebo i k financování státních dluhopisů. Dá se předpokládat, že už v prvním roce fungování systému ČNDS by cca 1,5 milionu občanů starších 15ti let bylo schopno přesunout své úspory z bank do ČNDS v maximálně možné výši tj. 12 měsíců x 5 000,- Kč = 60 000,- Kč, čímž by tak už po prvním roce spoření bylo v ČNDS  90 miliard korun.

Posilovat udržitelnost systému jeho další diverzifikací považuji za zcela chybné směřování.

90% občanů vůbec nepotřebuje mít peníze rozestrkané všude možně a ztrácet tak nad nimi přehled. Stačí jen jeden státní „fond“, který bude garantovat to hlavní, a to je, že se jeho úspory nerozkradou.

Čím větší by měl být komerční pilíř, tím více by se musely měnit některé daně. Což by vše velmi, velmi komplikovalo. Proto si myslím, že právě a jen systém ČNDS by naprosto postačoval.

Bohatým a schopným, kteří mají zájem i čas sledovat vývoj na kapitálových trzích nic nebrání v tom, aby mimo spoření v ČNDS investovali své nadbytečné peníze třeba i v jiných finančních produktech, kde si zajistí vyšší výnosy.

K často diskutované otázce, že i stát může zbankrotovat. To je sice pravda, ale na druhou stranu dle mých informací dosud žádný stát v EU nezbankrotoval, zatímco řada penzijních fondů ano. Všem, kteří straší bankrotem státu a nahánějí nás do soukromých penzijních fondů říkám. Stát, na rozdíl od penzijních fondů, nemůže tak snadno zbankrotovat, protože má vždy dostatek majetku na prodej. Řekové pěkné ostrovy a my zase Karlštejn.

Současný deficit důchodového systému se pohybuje kolem 30 miliard ročně, při výši odvodu na sociální pojištění 28%. Jde tedy o to, jak každoročně získat těch chybějících cca 30 miliard.

Zde je několik příkladů:

- stát velmi ušetří na tom, že nebude muset vydávat v takovém rozsahu státní dluhopisy. (Odhad - každý rok by úspory občanů v ČNDS rostly o 60 miliard - byl by to tak určitý „polštář“ pro reformu). Částečně se stát vymaní i ze závislosti na hodnocení ratingových agentur a nevyzpytatelnosti zejména zahraničních věřitelů – investorů do státních dluhopisů.

- u nových smluv penzijního připojištění, stavebního spoření a životního pojištění s platností od 1.1.2012 by se úplně zrušil státní příspěvek a daňové zvýhodnění. U starých smluv, s platností před tímto datem, by se dále příspěvek vyplácel, ale nebylo by možné platnost těchto smluv účelově prodlužovat.

- ušetří se i tím, že není nutné snižovat zastropování pojistného ze šestinásobku na trojnásobek průměrné mzdy, ale stačí jen na pětinásobek. Vyhoví se Ústavnímu soudu, který naštěstí přesně nevymezil míru zásluhovosti a solidarity.

- stát také velmi ušetří, když bude urychleně řešit boj proti korupci, zdanění hazardu, úniky příjmů do daňových rájů, razantní postih práce na černo a zejména když vrátí zpět úpravy daní a pojistného, ke kterým došlo během reformy veřejných financí v letech 2008-2009, které připravily důchodový účet o 25 miliard. Přitom ještě v roce 2007 byl na důchodovém účtu přebytek 13 miliard korun.

To, že v minulosti stát přebytky na výběru pojistného používal do státního rozpočtu, a nyní by to měl do systému postupně vracet, nemá smysl dále rozebírat. Dosud chybí, veřejnosti známá, ucelená bilance v této věci.

- stát velmi ušetří, když ukončí všechny uzavřené dohody o podpoře a vzájemné ochraně investic, protože ty v praxi slouží jen k bezplatnému "pojištění" pro soukromé subjekty na úkor státu, a tak k vysávání financí ze státního rozpočtu přes různé arbitráže, především s takovými zeměmi, jakými je např. Kypr.

- Systém ČNDS je pro stát i občany ještě výhodnější než připravovaný prodej stáních dluhopisů občanům v roce 2011. Ušetří se nejen na nákladech na emisi dluhopisů, ale i na jejich distribuci.

Systém ČNDS by chránil proti inflaci, když by úspory byly úročeny ve výši inflace. Za 40 let spoření by si občan mohl naspořit maximálně 2,4 milionu Kč plus úroky (v dnešních relacích), a za ty se stát může bez problému zaručit. Už dnes banky pojišťují úspory na 100 tisíc euro. (Za 17 let, od roku 1994 do roku 2010, byla průměrná inflace 4,6%. Státní dluhopisy, tak ty jsou také úročeny kolem 5%.)

Co se týká zvýhodnění rodin s dětmi v penzijním systému. Není nutné zavádět administrativně náročné a velmi komplikované způsoby přerozdělování přes nějaké prostředníky (generační fond), když slušně vychované děti mohou podporovat své rodiče napřímo. Už dnes ministr Drábek počítá s posílením vzájemné vyživovací povinnosti v rámci členů rodiny. Jinak pouze mechanické zvýhodňování rodin s dětmi není správné, protože nikdy předem nevíte, zda právě špatně vychované děti jen nerozšíří armádu nezaměstnaných - závislých na podpoře státu.

Dá se předpokládat, že převážná většina občanů by postupně přesunula svoje úspory z bank do výhodnějšího systému ČNDS. Nevidím na tom nic špatného pro občana. Občané tady nejsou kvůli bankám, ale banky jsou tady od toho, aby sloužily občanům. To se ale zatím moc nedaří. Privatizací bank bylo slibováno, že se zvýšením konkurenčního prostředí se sníží i poplatky. Realita je však taková, že naše banky se na nás občany pěkně „domluvily“ a ordinují nám jedny z nejvyšších bankovních poplatků v Evropě. Nevidím proto žádný důvod, aby založením ČNDS se bral nějaký ohled na soukromé banky. Jinak spoření v ČNDS by bylo stejně jen v omezené výši - měsíčně maximálně 25% z průměrné hrubé mzdy ve státě.

Dne 4.3.2011 ministr financí Miroslav Kalousek o důchodové reformě prohlásil v médiích, cituji:

"Alternativou není lepší model, alternativou je nic. A to nic by nás přišlo v budoucnu velmi draho."

Tento výrok nepovažuji za pravdivý, protože existuje výše uvedený relevantní alternativní návrh penzijní reformy, který by mohl být kompromisem s opozicí a odbory.

O tomto návrhu byl ministr Miroslav Kalousek informován e-mailem ze dne 20.2.2011. V jeho odpovědi ze dne 2.3.2011, mně doručené 4.3.2011, mj. sdělil, cituji:

"Váš příspěvek postoupím příslušným expertům, kteří se danou problematikou zabývají."

O tomto mém návrhu byli dne 20.2.2011 také informováni premiér Petr Nečas i ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek.

Ptám se, proč je tento relevantní, kompromisní alternativní návrh penzijní reformy před občany stále utajován? Proč se o něm "nesmí" diskutovat?

Situace vůbec nevyžaduje tak razantní zásah do systému, když se nabízí jednoduché řešení zavedením systému ČNDS.

Jsem přesvědčen o tom, že pokud by byl mnou navrhovaný kompromisní návrh penzijní reformy realizován, tak by to bylo výhodné nejen pro stát, ale zejména i pro občany.

 

Vlastimil Copko

 

 

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

Proč chybí desítky miliard korun na výplatu důchodů už nyní?

Z blogů na Aktuálně.cz

 

Jsem proti důchodové reformě.

Václav Krása
06. 03. 2011 | 20:58

Media mají zase žně. Ze všech stran je občan masírován nutností důchodové reformy, jinak naše děti nebudou mít ve stáří z čeho žít a náš stát na dávkách vykrvácí. Tato tvrzení mají podobné znaky jako proslulá tzv. "řecká lež", kterou použila před volbami současná koalice.

Nejprve několik čísel o vývoji veřejných rozpočtů a jejich příčinách. Čísla jsem si vypůjčil z článku Kateřiny Svobodové, uveřejněné na serveru "idnes".

Na konci roku 2007 činil schodek veřejný rozpočtů 0,6% HDP, byl to nejnižší schodek v posledních letech, celkový veřejný dluh se snížil na 28,9% HDP a potvrdil se tak trend klesajícího reálného zadlužení ČR. Vláda M. Topolánka však v roce 2007 prosadila reformu veřejných financí. K 1. 1. 2008 došlo k zavedení rovné daně, která ve skutečnosti zvýhodnila vyšší příjmové skupiny občanů. Výpadek příjmů státního rozpočtu činil 20 mld. Dále byla snížena daň z příjmu právnických osob z 24% na 21%, což snížilo příjmy státního rozpočtu o dalších 24 mld. a byl zaveden strop odvodů zdravotního a sociálního pojištění. Toto opatření stálo veřejné rozpočty asi 17 mld. Celkem tak u veřejných rozpočtů byly sníženy příjmy ve výši 61 mld. a na konci roku 2008 se veřejné rozpočty dostaly do schodku 1,5% HDP. Nastartoval se tak růst zadlužování!

To však nebylo vše. Topolánkova vláda pokračovala v podivné rozpočtové politice. K 1. 1. 2009 došlo ke snížení daně z příjmu právnických osob z 21% na 20%, výpadek příjmů 8 mld. Byl schválen návrh na snížení sociálního pojištění - zaměstnancům z 8% na 6,5%, snížení příjmů 27 mld. a zaměstnavatelům z 26% na 25%, což způsobilo snížení příjmů 18 mld. Navíc od 1. 7. 2009 byly zvýšeny slevy na sociálním pojištění a tím došlo k úbytku příjmů ve výši 18 mld. Celkem za rok 2009 došlo opět ke snížení příjmů veřejných rozpočtů asi o 60 mld. korun. Součet změn na příjmové stránce státního rozpočtu za roky 2008 a 2009 lze odhadnout ve výši minimálně 120 mld. Kč. Všechna tato opatření byla zdůvodňována tím, že dojde k oživení hospodářského růstu a tím ke zvýšení příjmů veřejných rozpočtů.

"Odpovědná rozpočtová politika" politika pokračovala i v roce 2010. Opět bylo sníženo sociální pojištění a zvýšeny paušály odpočtů pro živnostníky, což představuje propad příjmů asi ve výši 22 mld. korun. Nelze se tudíž divit, že státní rozpočet byl na konci roku 2010 v deficitu kolem 230 mld. Do rozpočtu se samozřejmě promítla krize a vysoká nezaměstnanost. Vůbec nezafungovalo to, čím byly všechny rozpočtové změny zdůvodňovány. Cena práce bude nižší, a tudíž poroste také zaměstnanost!

Záměrně jsem udělal tento neúplný přehled podivných rozhodnutí politické reprezentace, abych zdůvodnil svůj nesouhlas s tzv. reformou penzijního systému. Je třeba si položit několik otázek.

Potřebujeme vůbec penzijní reformu? Proč ji současná vláda tak prosazuje? Není to tak, že penzijní reforma nemá zajistit důchody příštím generacím, ale napravit (rozuměj, všichni zaplatit) experimenty pánů Topolánka, Kalouska a Janoty? Myslím si, že odpověď je jasná. Proto je také vedle návrhu reformy předkládán návrh na se facto zavedení jedné sazby DPH ve výši 20%.

Zcela nepřijatelné je zavedení dalšího dobrovolného pilíře penzijního spoření a vyvedení části sociálního pojištění ze systému. Jeden dobrovolný systém penzijního připojištění již existuje 15 let. Ukazuje se, že výnosy fondů, očištěné o inflaci a náklady, jsou za posledních 10 let asi ve výši 0,3 až 0,4 %. Nebýt státního příspěvku, nemělo by cenu do fondů investovat. Mají však jednu výhodu. Jsou "demokratické", mají stejné podmínky pro bohaté i chudé. Nově navrhované fondy se vyplatí pouze bohatým, kteří mají vysoké odvody sociálního pojištění, ale náklady na vyvedení části pojištění zaplatíme všichni, a to na vysoké DPH. Zavedení druhého pilíře je rozhodnutí stejného charakteru, jako byla rozhodnutí o snížení příjmů v letech 2008 a 2009. Prakticky stejná politická reprezentace činí stejné kroky ve prospěch stejné skupiny lidí.

Velmi dobře vím, že je nezbytné s důchodovým systémem něco dělat. Domnívám se však, že stačí pouze parametrické změny, aby se celý systém stabilizoval. Především je nezbytné navrátit do sociálního pojištění příjmy, které byly v posledních letech ze systému vyvedeny. Druhou parametrickou změnou je nepochybně rychlejší zvyšování věku odchodu do důchodu. Tato změna však musí být doprovázena opatřeními, která budou stimulovat zaměstnavatele k zaměstnávání osob starších 55 let. To je klíč k navyšování věku pracovní aktivity. Samozřejmě, že to není tak jednoduché, ale bourat průběžný systém je nebezpečné.

Ještě malou doušku k penzijním fondům. Vláda si vůbec nepřipouští to, že v okolních státech dochází k rušení či omezování soukromých penzijních fondů a nezajímá se proč tomu tak je. Rentabilita penzijních fondů předpokládá dlouhodobou politickou a ekonomickou stabilitu. V našem prostoru bych na to příliš nesázel. Při jakékoliv ekonomické nestabilitě jsou penzijní fondy první, které krachují. Management fondů si svoje vydělal a pojištěnci mají smůlu. Žádný stát není schopen garantovat naspořené prostředky. Myslím si, že tyto věci by měly být občanům zcela jasně řečeny a ne je ohlupovat krachem průběžného penzijního systému.

 

Důchodový systém nejvíce poškodily tzv. vládní reformy

Milan Štěch
20. 01. 2011 | 16:45

Kolem penzijní reformy se toho už hodně napsalo a namluvilo, padají tvrzení rozumná i smyšlenky. Naposledy v neděli v televizních Otázkách Václava Moravce. Kdo poslouchal Martina Římana, když rozebíral důvody potřebnosti penzijní reformy, tak se dozvěděl, že kromě demografických příčin teď přibyl nový argument - "málo efektivní veřejné systémy založené na mandatorních výdajích".

Divákům vysvětlil, že "…když jsou penze v podstatě založeny na systému pay as you go, to znamená na průběžném financování, tak v okamžiku, kdy příjmy se sníží, protože výkonnost ekonomiky třeba rychle klesne, jako se stalo mezi lety 2008, 2009, tak najednou se zjišťuje, že na ty výdaje už není". A dodal, že "…ten systém je třeba změnit tak, aby, jak říkával klasik, více dýchal s tou ekonomikou".

Martin Říman to hodně popletl. Nepochybně má pravdu, že období ekonomické krize v zásadě není dobré pro žádný penzijní systém, ať již ten náš "průběžný", či "fondový". Jednoduše proto, že na straně příjmů důchodového účtu začínají chybět peníze od těch zaměstnanců, kteří se v krizi stali nezaměstnanými, či nuceně odešli do předčasného starobního důchodu, případně stagnují odvody od těch, co práci sice neztratili, ale firmy jim přestaly zvyšovat mzdy, či je převedly na zkrácené úvazky, či je donutily ke švarcsystému, kdy na odvodech zaplatí srovnatelně méně, než dříve jako zaměstnanci. Podobně ve výdajích přibývá v krizi nutnost vyplácet zrychlující se počty "neplánovaných" nových důchodců.

Kdyby se ale Martin Říman zeptal ministra Miroslava Kalouska či premiéra Petra Nečase (který u toho také tenkrát byl jako ministr práce a sociálních věcí), proč se za poslední dva roky 2009 + 2010 příjmy státního důchodového účtu propadly odhadem celkově až o 80 - 90 miliard korun, tak by mu nepochybně pošeptali, že hlavní příčinou opakujícího se deficitu není krize, jak tvrdil v televizi, ale především - možná z 80 - 90 % - "tichá penzijní reforma", schovaná hlavně do Topolánkova reformního batohu z roku 2008.

Jedno z prvních opatření tzv. reformy veřejných financí bývalé Topolánkovy koaliční vlády se totiž týkalo v prvním kroku tzv. zastropování pojistného na sociální a zdravotní pojištění, a to na úrovni čtyřnásobku průměrné mzdy. Touto nenápadnou novelou zákonů se vyloučila ze solidárních plateb na důchody, nezaměstnanost a zdravotní péči především část plateb dříve přicházející od příjemců nejvyšších platů. Příjemci nejvyšších platů touto úsporou získali miliardový bonus, ale ve stejné výši veřejné sociální systémy ztrátu příjmů.

Pak se opakoval scénář z roku 1995, kdy byl poprvé vyzkoušen klíčový krok k opt-out: Sněmovna opět rozhodla (byť jen těsnou, přeběhlickou většinou) o snížení pojistného placeného zaměstnavateli v roce 2009 o 1 procentní bod a v roce 2010 o dalšího 0,9 procentního bodu. Na podzim 2008 přibylo ještě snížení pojistného (tentokrát u zaměstnanců) o 1,5 procentního bodu a navíc na začátku roku 2009 pak bylo - v rámci tzv. antikrizových opatření NERV - plošně sníženo sociální pojištění o dalších 1,5 procentního bodu.

Šestou etapou snižování sociálního pojistného v letech 2008 - 2009 bylo extrémní rozšíření paušálních odpočtů od základu daně OSVČ, které výrazně snížilo základnu pro výpočet pojistného. Pravda, pro rok 2010 se sice podařilo zmírnit negativní dopad paušálů do příjmové strany, zrušit opatření NERV, zvýšit stropy u sociálního a zdravotního pojištění a zrušit předpokládané snížení pojistného u zaměstnavatelů o uvažovaných 0,9 %. I tak ale penzijní systém vloni pracoval oproti předreformnímu roku 2007 se sumou srovnatelně nižší o cca 40 miliard korun, a to právě vlivem zmíněného snížení pojistného.

Těchto šest kroků je tedy rozhodujícím důvodem, proč chybí desítky miliard korun na výplatu důchodů už nyní, a ne až někdy po roce 2025, jak to ještě v roce 2005 předpokládala první Bezděkova komise. Ta ovšem nemohla tušit, že Topolánkova koaliční vláda destabilizační penzijní reformu spustí již v roce 2008.

Jestli do takto záměrně, změnou legislativy oslabených příjmů penzijního systému nečekaně přišla hospodářská krize, pak to pro někoho paradoxně bylo jako na zavolanou. Právě Martin Říman znovu dokumentoval, jak velice snadno lze na krizi svalovat vinu za deficit.

Stěžovat si na průběžný systém je buď neznalost, nebo pokrytectví. Pohled na jeho dosavadní fungování za posledních více, než sto let ve všech zemích, kde byl zaveden, totiž ukazuje na pravý opak toho, co říká Říman. Pokud jsou dobře nastaveny parametry průběžného systému, pak je schopen rychle a poměrně dobře reagovat na výkyvy v hospodářském cyklu, na inflaci atd. Rozhodně lépe, než třeba systémy fondové. Své o tom ví i prezident Obama, který ne tak dávno musel zabránit krachu zaměstnaneckých penzijních fondů obrovskými dotacemi. Právě proto, že neprůběžné, fondové penzijní systémy jsou ze své podstaty extrémně citlivé na výkyvy v hospodářském cyklu. Především pak na změny cen finančních aktiv, do nichž byly peníze budoucích důchodců uloženy, a které v krizi takřka přes noc ztrácejí svou hodnotu (nehledě na riziko vytunelování, jak se stalo v případě Maxwellova penzijního fondu ve Velké Británii). To se v průběžných systémech už z principu stát nemůže.

Není divu, že v zemích, kde penzijní reformy orientovali byť i jen částečně na vytvoření fondového pilíře, teď urychleně couvají. Slovenské, maďarské a naposledy polské zkušenosti ukazují, že tudy cesta penzijní reformy prostě nevede.

Zkrácená verze článku vyšla 17. ledna v Lidových novinách pod názvem Tudy cesta reformy nevede

 

Slovo do pranice, aneb poznámky při sobotě

Alex Koenigsmark
12. 03. 2011 | 23:24

1. "Není důležité, co si myslím," odpověděl Petr Nečas na jednu otázku redaktora MFDnes dnes. Konečně slovo do pranice.
   
   
2. "Položím ve sněmovně otázku důvěry", řekl dále. Je riskantní a nesmírně odvážný čin, jelikož vládní strany mají naprostou většinu. Otázka bude spojena s důchodovou reformou, jen zatím není tak jasné, kterou.
   
   
3. Asi páté definitivní rozhodnutí naší vlády, soutěžící o titul P.I.G. (viz níže), o 17,5% dani z přidané hodnoty a důchodové reformy mě konečně naplnilo nadšením. 17,5% je nádherná estetická suma, která působí nesmírně propočítaně a přesvědčivě, i když ještě přesvědčivější by mohlo být například 17,427% - všichni by viděli, že těm dobrým mužům (jaké mají štěstí, že mezi nimi není žádná žena!) jde opravdu o každý halíř z kapsy nás poplatníků. Jaksi, aby to vypadalo, že jim jde o každý halíř, který bychom museli zaplatit navíc zbytečně - ne, jak si snad spolu s většinou národa myslíte vy, který nám chtějí vytáhnout z kapes navíc! A to někteří z nich osobně vůbec nekradou.
   
   Největší dojem na mě učinila skutečnost, že v případě zavedení této božské reformy by v roce 2013 zlevnily cigarety a alkohol, ale zdražily by se knihy. Stačí, abychom si srovnali výnos z obou těchto komodit, abychom pochopili, jak hluboce promyšlená a jak společensky prospěšná tato reforma je a jak hlubokomyslně je zahleděna do budoucnosti. Jen tak dál, národe náš drahý, jen tak dál, napsal Neruda.
   
   
4. Sama reforma je též rafinovaná. Zvážíme-li, že pro ty, kdo vydělávají jen průměrně nebo podprůměrně, reforma žádnou pozitivní změnu nepřinese a na jejich důchodech se nic nezmění a těm opravdu bohatým je zase dost jedno, jestli budou mít v důchodu o sedm set korun více, pochopíme teprve její dalekosáhlou a obětavou koncepci. Těch opravdu bohatých je, ať třeba přeženu, řekněme 5%. Těch prvních, průměr a podprůměr, je zhruba 80%.
   
   Takže to všechno děláme pro 15% populace.
   
   Myslím, že lepší příklad společenské solidarity jsou už jen babyboxy. Když už nějaké dítě nechcete, aspoň ho nezavraždíte.
   
   
5. Před týdnem jsem zde na blogu navrhl pro členy vlády a vládních stran, podaří-li se jim pomocí DPH dostat naši zemi aspoň na úroveň Bulharska a odtrhnout se od nebožáků, jako je Británie nebo Finsko, kde nedokázali knihy pořádně zdanit, udělování titulu P.I.G., což je zkratka Politik Inteligentní Gramotný, ne snad anglicky prase, jak navrhovali někteří vulgární sympatizanti tohoto návrhu. Titul se připojuje za jménem - takže např. Ing. Miroslav Kalousek, CSc PIG. Vypadá to pěkně, ne?
   
   Jen, abyste nezapomněli...
   
   

 

Novinky.cz

Zvýšením DPH vláda sníží mzdy a hodnotu úspor, varuje profesor

Koncepce důchodové reformy je pro lidi nedůvěryhodná. Sníží mzdy i hodnotu úspor. V rozhovoru pro Právo to řekl Vedoucí katedry veřejné ekonomiky Vysoké školy finanční a správní Jaroslav Vostatek, který patří k nejhlasitějším kritikům penzijní reformy.

Vedoucí katedry veřejné ekonomiky Vysoké školy finanční a správní Jaroslav Vostatek
FOTO: Právo

čtvrtek 10. března 2011, 17:00

Prezident Václav Klaus vládě vytýká, že se na důchodové reformě dohodla ukvapeně, bez hlubší a širší veřejné diskuze. Co si o tom myslíte?

Pan prezident má plnou pravdu a říká ji naprosto srozumitelně i pro laiky. Opravdu je to tak, že vláda se zabývá technickými detaily a tyto detaily jí servírují odborníci, kteří jsou, řekl bych, velmi hmatatelně zainteresovaní na řešení, která vládě podstrkávají v zájmu svých chlebodárců či obchodů.

A tito velmi jednostranně zaměření odborníci tlačí na vládu, aby provedla reformu podle jejich scénáře velmi rychle, než se obyvatelstvo vzpamatuje. Vzpomeňme Bezděkův slogan "teď, nebo nikdy" - jako kdyby hrozilo riziko z prodlení.

Přitom samozřejmě nic nehrozí, tedy kromě toho, že si občané vynutí, aby se o důchodové reformě rozhodlo ve volbách.

Diskusi je třeba svým způsobem vrátit do roku 2005, kdy politické strany formulovaly své koncepce. Připomínám, že tehdy ODS navrhovala reformu liberálního typu, která odpovídá tehdejším i dnešním názorům Václava Klause. Má-li dnes Petr Nečas, potažmo ODS jiný názor, tak by měla vysvětlit, proč změnila svůj názor, co ji k tomu vedlo.

Jak si to vysvětlujete?

Vše nasvědčuje tomu, že názor změnili pod vlivem lobbistů. Samozřejmě nelze vyloučit ani přímý vliv příslušných finančních institucí. Takto tomu bylo i ve východních zemích, kde se podobné reformy provedly. A jejich výsledky jsou jednoznačně špatné, tedy pro pojištěnce a stát; pro příslušné finanční skupiny nikoliv.

Pokud jde o vlastní koncept reformy, tak ten Klausův je naprosto jasný a srozumitelný. Naproti tomu základní koncept vládní reformy se odvíjí od kouzelného slůvka "diverzifikace"; prý musíme vytvořit nový soukromý kapitalizační pilíř, abychom neměli všechna vejce v jednom košíku. Jako fór je to dobré.

Vyndejme tedy zlatá vejce z našeho státního penzijního košíku a vložme je - zdarma - do zhruba pěti košíků příslušných finančních institucí, aby jim vydělávala peníze. V tomto spočívá vládní koncepce důchodové reformy a premiér či ministr ji normálním lidem těžko vysvětlí. A dotčené finanční instituce čeká ztráta prestiže. Ke škodě jejich branže.

Jak hodnotíte fakt, že ministři nakonec ustoupili od povinných odvodů do soukromých fondů?

Za tím se může skrývat reakce na stanoviska opozičních politiků, kteří výrazně odmítli povinné soukromé spoření.

Více pravděpodobné však je, že situace využili jiní lobbisté pohybující se v okolí ministra práce a významně upravili koncept vytvořený skupinou lobbistů kolem Bezděkovy komise směrem k "Divokému východu". Při této operaci se totiž zrušila koncepce, kdy investice pojištěnců měla spravovat státní instituce (Česká správa sociálního zabezpečení), a místo ní "nastoupily" soukromé penzijní fondy.

V čem se tyto koncepty liší?

Podstatný rozdíl mezi nimi je v nákladech - "nová" koncepce je podstatně dražší. Hlavně kvůli těmto nákladům reformy ve východních zemích neuspěly. Čím vyšší náklady, tím nižší výnosy pro klienty.

Typické také je, že odborníci - lobbisté rádi matou pojmy, aby se v tom čtenář špatně vyznal. V závěrečné zprávě Bezděkovy komise se píše v této souvislosti o "reformovaných" penzijních fondech, ačkoliv v koncepci s ČSSZ jako správcem investic klientů se plně vystačí s podílovými fondy splňujícími zákonné podmínky.

I samotné rozlišování "povinných" a "dobrovolných" odvodů u nás je z teoretického hlediska zmatené.

V příslušné teorii, která je základem privatizace veřejných penzí, se totiž hovoří o "povinném soukromém penzijním pilíři". I dobrovolný opt-out (čili vyvedení pojistného do tohoto pilíře) se totiž považuje za povinný, protože klient, který se jednou upsal čertu, už nemůže zpět na zem, do veřejného pilíře.

Jak se Vám zamlouvá nápad vlády pokrýt očekávaný výpadek v průběžném důchodovém systému sjednocením sazeb DPH na 20 procentech?

Je to zneužití DPH k zaplácnutí díry ve státním rozpočtu, která má vzniknout vyvedením části pojistného do soukromého penzijního pilíře.

A dokonce se tak má stát s předstihem. Nechci brát právo vládě, aby měnila strukturu daňového systému včetně případného sjednocení dvou sazeb DPH. Nicméně ono "vyvedení" je pro lidi a stát nevýhodné, zcela bezdůvodné - samozřejmě z pohledu jakékoliv odpovědné důchodové reformy.

Čili kvůli důchodové reformě, pokud by byla kvalitně připravená, není třeba měnit DPH. To neznamená, že by se nemohly udělat dílčí korektury DPH tím či oním směrem, to je však výsostně sociálně-politická záležitost. Kompenzace takových změn jsou ale dosti problematické. Menší změny sazeb se ovšem ve světě dělají běžně bez kompenzací.

U nás se v souvislosti se záměrem sjednotit sazby DPH, ať již s pár výjimkami, nebo bez nich, zcela opomíjí dopad na zaměstnance a dopad na úspory občanů. Vláda se snaží tímto způsobem de facto snížit reálné mzdy a reálnou hodnotu úspor.

Jakub Svoboda, Právo

 

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

 

Na závěr.

Protože považuji současnou situaci kolem penzijní reformy za velmi vážnou, rozhodl jsem se ještě uvést následující.

S výše uvedenou poslední verzí alternativního návrhu penzijní reformy jsem seznámil i profesora Jaroslava Vostatka z Vysoké školy finanční a správní v Praze.

Dne 24.2.2011 mně pan profesor e-mailem mj. sdělil, cituji:

"V uplynulých dnech jsem dostal celou řadu návrhů jednotlivců na důchodovou reformu. Ten Váš je asi nejlepší z nich."